číslo 14 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
scenárista a pedagog FAMU

Vzpomínka na jednoho „mladého blbého“

Že je každý z nás tak trochu cizím člověkem pro mladého sebe sama, je obecně známo, svědčí o tom i všelijaká lidová postesknutí. „Co já se zamlada navyváděl, to už ani není pravda,“ snadno řekne kdejaký usedlý muž a leckterá zkušená žena si odpovídajícím způsobem posteskne: „Jak jsem byla mladá, tak jsem byla blbá.“ Od dob, kdy jsem přišel takříkajíc do let, občas zapátrám po životaschopnosti svých starých iluzí. Dospěl jsem přitom k představě, že ony iluze, jež jsem měl o světě, potažmo o své roli v něm, vlastně neodumřely: zůstaly prostě součástí toho člověka, který mne předcházel, kterým jsem byl, když jsem byl mladý. Nadto jsem si ale připustil, že to neplatí bezvýhradně, což je také předmětem této pohříchu sebestředné vzpomínky...

Samozřejmě dnes mohu o ledačems říci, že se to týkalo jen toho mladého, eufemisticky řečeno nerozumného, bývalého mne. Byl to on, kdo si pod vlivem četby beatniků osobně vyzkoušel, jaké je to naskočit za jízdy na nákladní vlak a započít tak svou vlastní „bezstarostnou jízdu“, jakkoli v rámci tehdejších ustaraných Čech. A nebyl to nikdo jiný, kdo jedné lednové noci skočil jen v trenýrkách z navigace do ledové Vltavy pro samizdatovou sbírku básní Egona Bondyho, již tam jistý kamarád v opilecky sebedrásavé, dekadentní náladě mrštil spolu s tehdy rovněž enormně vzácnou gramofonovou deskou Franka Zappy. Samozřejmě, že ten příležitostný otužilec rovněž nebyl dvakrát střízliv, stejně jako když jindy zas při nočním tahu Prahou vyřvával k režimu silně nekorektní text písničky Charlieho Soukupa, a mohl mluvit o štěstí, že za to od policajtů schytal jenom pár ran. Za bolševika se dalo žít docela dobrodružně, byl-li člověk obdařen dobrou partou, zjitřenými smysly a nějakým tím alkoholem v krvi. Ostatně tehdy o sobě dala vědět Charta 77 a náhle nebylo jaksi případné prodlužovat si čas bezstarostného mládí pocitem, že se „nic neděje“. Možná však, že jen v rámci oněch mladistvých lumpárniček se onen gymnáziální studentík jednou vydal okukovat pohřeb filosofa Jana Patočky, o němž ani pořádně nevěděl, kým skutečně byl, a jakou roli v nazývání a prosazování pravdy zastával. Tenhle mladý pitoma tenkrát neměl úplně jasno, v čem ta pravda spočívá, ale tenhle zážitek mu dal do budoucna jednoznačně po znat, v kom vězí lež. Bylo to vlastně vzápětí, hned jak zjistil, co o účastnících pohřbu soudí státní moc skrze svá média, jež tehdy měla na pravdu patent. To, co bylo tehdy oficiálně tištěno a vysíláno, nebyla pravda, ale lež jako věž. A tak už pak mohl vcelku pohodlně rozlišovat mezi obojím. Jakkoli se v následujících letech onen mládenec trochu zklidnil, a byv na patřičných místech náležitě postrašen, už tak nevyváděl a - nejsa nebojsou - vždycky druhý den po nějaké té „zodpovědné lumpárničce“ zažíval pocit podobný kocovině (to jest ptal se sám sebe, zdali udělal dobře, a i když třeba udělal dobře, zdali to stálo za ty nervy a strach), bylo mu zároveň zřejmé, že tohle je jediná cesta k té dospělosti, která se po letech nemusí zříkat vlastního mládí.

Takže snad není pravda, že to, co bylo činěno v nerozumném mládí, není po letech už tak úplně pravda. Pravda není pouhý pocit či názor, nezestárne, tudíž se ani nepromění v pravdu jinou. Že pravda Jana Patočky po třiceti letech nejen že nezestárla, naopak v jistém smyslu znovu omládla, jsem si před několika dny připomněl dokonce s pocitem maličkého zadostiučinění. Nad tím, že se nemusím bezvýhradně zříci toho „mladého blbého“ sebe sama...