číslo 34 / 2007

Dívejte se

Elegie o posledních chvílích člověka

Filmy Ingmara Bergmana z přelomu šedesátých a sedmdesátých let vibrují návaly beznaděje, ať již ji podporuje pochmurná černobílá kamera (Hodina vlků, Hanba), nebo naopak vyvěrá z vysoce estetizovaného barevného ztvárnění – jako v dramatu Šepoty a výkřiky (uvede ČT 2 ve čtvrtek 23. srpna ve 21.50). Bergman se vzdává i expresivního výrazu, kterého užíval při zpodobnění běsů v lidském nitru, ať je zavinila emotivní zjitřelost, nebo válečné hrůzy.

V Šepotech a výkřicích se tvůrce v téměř elegickém tónu soustředí na poslední chvíle člověka, na umírání v bolestech, na zhoubnou chorobu, proti níž medicína zůstává bezmocná. Už úvodní scéna s prosluněným letním ránem, které se vzpíná nad poklidnou, starosvětsky zařízenou venkovskou usedlostí, naznačuje přítomnost smrti – nevyléčitelně nemocná Agnes (Harriet Anderssonová) jen stěží potlačuje záchvat bolesti, která jí proniká tělem.

Za Agnes přijíždějí její sobecké sestry (Liv Ullmannová, Ingrid Thulinová), jedna infantilní, ale také manipulativní, druhá naopak citově vyprahlá, aby dostály společenskému očekávání a strávily s ní poslední dny jejího života. Jejich bezcitné, poživačné povahy se nejlépe ozřejmí v kontrastu se všeobjímající obětavostí služky Anny (Kari Sylwanová), posléze s ponižující almužnou vyštvané z domu. Bergman zachycuje nejen napjaté soužití čtyř žen, blízkostí smrti fascinovaných i odpuzovaných současně. V krátkých prostřizích z minulosti či přímo v hororovém snu osvětluje jejich povahu, často skrytou pod nánosem předstírání; ani tiše zbožná Agnes není ideální bytostí, své sestry zbožňuje, ale ony se její bezmeznou láskou cítí být utiskovány.

Bergman se na hony vzdaluje běžným plačtivým melodramatům na obdobné téma, počíná si téměř protokolárně, ani na okamžik nepodléhá svodům falešného spolucítění, neuhýbá pohledem na výjevy pramálo povznášející, ba odpuzující. I ty mají své pevné místo v celkovém dramatickém rozvržení, osvětlují rozpoložení jednotlivých postav, vysloví to, co slovy nelze zachytit – připomeňme alespoň šokující scénu, kdy se jedna ze sester ve snaze aspoň něco ucítit zraňuje střepem v rozkroku.

Šepoty a výkřiky se vyznačují nejen pečlivě sestavenými obrazovými i figurálními kompozicemi (poloha mrtvé Agnes připomíná křesťanskou Pietu), ale především promyšleným nakládáním s barevným ztvárněním. Vévodí tu červená barva, kterou jsou prosyceny interiéry i kostýmy (viz pověstný červený salónek), dokonce i přeryvy mezi jednotlivými kapitolami jsou zatměny do rudé barvy namísto černé. Kameraman Sven Nykvist prozradil, že natáčení bylo mimořádně složité, nesměl totiž použít žádné umělé osvětlení, veškeré světlo muselo být přirozené. Ale pochvaloval si, že natáčení probíhalo na podzim, kdy už zmizela ostrá sluneční záře, nahradilo ji tlumené světlo.

JAN JAROŠ 

Foto archiv