číslo 34 / 2007

Televizní glosář

...MILANA ŠEFLA

Shrek a Fajtl – jak se to rýmuje?

S televizí to zdánlivě nesouvisí, ale glosovat se to musí: přední český odborník ve věcech architektury, ekonomie, ekologie a nesporně i řady jiných oborů, prezident České republiky Václav Klaus se v nedávných dnech vyjádřil rovněž ke stavu domácí kinematografie. Učinil tak ve svém zamyšlení nad zesnulými legendami světového filmu, Michelangelem Antonionim a Ingmarem Bergmanem. Pro ty, kdo snad článek Václava Klause zveřejněný v Lidových novinách nečetli, jen ve zkratce: pan prezident zavzpomínal na časy, kdy jeho generace hltala filmy zmíněných režisérů (ba si i pořizovala přesně stejné košile, jaké v těch snímcích nosili jejich protagonisté...) a v závěru vyjádřil přání, „abychom nežili už jen ve světě Shreků, Harry Potterů, Pupenda, Tmavomodrého světa či Anglického krále“.

Nu, to je ale pestrá směsice, řeknete si asi a možná marně dolujete v paměti, čím si tři filmy tří úspěšných českých režisérů zasloužily stejný pytel s komerčními hollywoodskými trháky. Z prezidentových řádků to bohužel nevyčteme, ale nabízí se následující vysvětlení: Václav Klaus považuje uvedené – Českými lvy v různých letech oceněné – filmy za stejně laciné a snad i pohádkové, jako jsou zmíněné americké kasaštyky.

Každý má jistě právo myslet si cokoli, dokonce o tom i napsat do novin – když už mu to někdo otiskne. A jisté je i to, že filmy Jana Hřebejka, Jana Svěráka a Jiřího Menzela slibovaly víc, než nakonec přinesly. Leč pohrdání si zcela jistě nezaslouží, už proto, že každý z nich se alespoň pokusil o umělecké ztvárnění dodnes palčivých bodů naší minulosti: Hřebejk se v Pupendu vrátil do let normalizace a zlomených hřbetů, Svěrákův Tmavomodrý svět vyprávěl o českých letcích RAF, po válce v lepším případě živořících, v horším uvězněných v komunistických kriminálech, nemluvě o Menzelově adaptaci výjimečného Hrabalova románu o pružnosti české páteře, v němž dojde i na poválečný odsun Němců z Československa.

Není pochyb o tom, že tyto souvislosti jsou Václavu Klausovi dobře známy, není pochyb ani o tom, že snímky, které do svého výčtu filmových banalit zařadí, pečlivě zvažoval. A do třetice není pochyb o tom, proč si vybral právě Pupendo, Tmavomodrý svět a Obsluhoval jsem anglického krále: je přece prezidentem „mlčící většiny“ a té se nikdy nebude líbit, když jí umělci budou brát „klid na práci“ a připomínat jim selhání jejich dědů, jejich otců či jejich vlastní.

A snad úplně na závěr: není od pana prezidenta příliš vkusné zesměšňovat právě český film, když mu vlády, v jejichž čele stál, skoro programově házely klacky pod nohy. Stejně tak není státnické vyřizovat si účty ve vzpomínce na zemřelé.

Autor je redaktor Týdeníku Rozhlas

Foto archiv