číslo 34 / 2007

Rozhlas Plus

Rádio a lidé (17)
Seriál mapující osudy lidí a události spjaté s historií radiotechniky

Na scénu přichází Siemens

„Nevěřím ani na špatnou planetu, ani na kletbu, nýbrž na chytré nebo hloupé jednání. Jen nikdy nevyslovovat smrtící: Nejde to! Mělo by se spíše říci – neumím!“ Autorem těchto slov je Werner von Siemens, další z rodiny slavných vynálezců a průkopníků elektrotechniky, kterému se budeme v našem seriálu věnovat.

Rozvětvená rodina Siemensů vlastnila rozsáhlý dům ve starém císařském městě Goslar na úpatí pohoří Harz. Traduje se, že zde se usadil její předek – jezdec z Tillyho vojska, které obléhalo roku 1632 Magdeburk. Ten při požáru města zachránil z plamenů měšťanskou dcerku, se kterou se pak v Goslaru usadil.

Nadaný dělostřelec

Ernst Werner von Siemens spatřil světlo světa 13. prosince roku 1816 v Lenthe u Hannoveru. Jeho otec měl malé hospodářství, které stěží uživilo početnou rodinu s mnoha dětmi. Dospělosti se dožila jen část sourozenců. V Metzendorfu, kam se Siemensovi později odstěhovali, navštěvoval malý Werner kandidáta teologie Sponholze, u kterého získal první vzdělání. Později se propracoval až do oktávy gymnázia v Lübecku. Mladý Werner byl nakloněn technickým vědám. Opakovat nazpaměť latinu a řečtinu ho nebavilo, místo překladů a učení gramatických pravidel trávil čas studiem matematiky a vyměřováním polí u dělostřeleckého důstojníka von Bülzingslöwena, který Siemense získal pro pruské vojenské inženýrství.

Ekonomické poměry rodiny neumožnily Wernerovi studium na univerzitě, a tak v sedmnácti letech putoval pěšky zaprášenou silnicí ze Schwerinu do „hladového“ Pruska s žádostí o přijetí k dělostřelectvu. Na přijetí se čekalo i pět let, Werner jako „nadaný cizinec“ byl ale přijat ihned k přísnému výcviku v Magdeburku. Na tři roky byl poslán do dělostřelecké a inženýrské školy do Berlína. S věrným přítelem Wiliamem Meyerem od hradního dělostřelectva bojoval proti šikaně praporčíků, neustoupil přitom ani před soubojem, čímž získal v okolí velký respekt.

Veškerý volný čas v té době zasvětil tvrdému studiu matematiky, fyziky a chemie. S obdivem vzhlížel zejména k učení Ohma, Magnuse a Erdmanna. „Láska k těmto vědám mi zůstala věrnou po celý život a tvořila tak základ mých pozdějších úspěchů,“ vzpomínal na sklonku svého života.

U hannoverského dělostřelectva sloužil také Siemensův bratranec, který se mnoha pokusy snažil zdokonalit zapalovací doutnák. Experimentů se účastnil i Siemens. Při míchání fosforu a chlorečnanu draselného došlo k explozi. Výbuch vyrazil v místnosti všechna okna, srazil Siemensovi čepici, zranil mu ruku a poškodil sluch. Bleskurychle se rozšířila zpráva, že se jeden z důstojníků zastřelil.

Po přeložení do poklidného města Wittenberg měl Siemens na experimentování více času. Zaujal ho Jakobiho vynález, který se týkal vylučování mědi galvanickou cestou z roztoku skalice modré. Správně v něm rozpoznal vstupní bránu do celé třídy dosud neznámých objevů. Psal se ale teprve rok 1840 a elektřina byla zatím neprobádanou říší.

Laboratoř za mřížemi

Poté, co se Siemens jako sekundant zúčastnil souboje, byl odsouzen a uvězněn v magdeburské pevnosti. Do vězení se mu však podařilo propašovat chemické potřeby a náčiní, takže se vězeňská cela brzy změnila na laboratoř. Výroba fotografií podle Daguerra se tehdy prováděla rozpouštěním zlatých a stříbrných solí v sirnatanu sodném. To byla ta správná stopa.

„K mé nevýslovné radosti se pokusy zdařily překvapujícím způsobem. Myslím, že to byla největší radost mého života. Pozoroval jsem alpakovou čajovou lžičku ponořenou do číše se zlatým roztokem, a přitom spojenou  se zinkovým pólem Daniellova článku, zatímco měděný pól byl spojen se zlatým penízem tvořícím anodu. Již v několika minutách se lžička začala proměňovat ve lžičku s nejkrásnějším a nejčistším zlatým leskem,“ vzpomínal Siemens po letech.

Výroba zlata ve vězeňské cele se stala rázem předmětem hovorů po celém Magdeburku. Jeden z magdeburských klenotníků koupil od Siemense vynález za čtyřicet zlatých. Mladý vynálezce napsal do Berlína žádost o patent. Jako odpověď přišla milost – z králova nařízení.

Siemensovi se však na svobodu moc nechtělo. „Bylo to pro mne opravdu těžké, že jsem byl náhle vyrušen z úspěšné činnosti. Podle nařízení jsem citadelu musel opustit ještě téhož dne. Neměl jsem však byt, kam bych mohl dopravit své nářadí a zařízení, ani jsem nevěděl, kam mě nyní přeloží. Napsal jsem proto veliteli pevnosti žádost, ve které jsem ho prosil, aby mi dovolil používati celu ještě několik dní, než si dám svoje věci do pořádku a dokončím svoje pokusy. Ale to jsem si dal! Kolem půlnoci mne vzbudil strážní důstojník, který mi sdělil, že má rozkaz, abych se z cely okamžitě vzdálil. Velitel shledal, že je to ode mne nedostatek vděčnosti vůči králově milosti, žádám-li o prodloužení svého vězení.“

Srdce planoucí pro vědu

Pruský král Friedrich Wilhelm IV., který nikdy neměl daleko k žertu, nechal Siemense přeložit do Špandavy poblíž Berlína. „Pošlete toho experimentujícího poručíka tam, kam patří. Když chce mermomocí vyletět do vzduchu – zařaďte ho do oddělení pro pořádání ohňostrojů,“ prohlásil král. Vůbec přitom netušil, jak vynálezci kápl do noty. Ve Špandavě totiž působil Spolek pro podporu průmyslového podnikání v Prusku – živnostensko-technický institut. Siemens se tu tak mohl nadále vzdělávat, provádět pokusy a pokročit na cestě výzkumu elektřiny.

V Gienicke vypálil Siemens slavnostní ohňostroj na počest oslav narozenin ruské carevny. Brzy se splnilo jeho přání a byl přeložen do dělostřeleckých dílen v Berlíně. Chudý poručík tady mohl vydělávat na obživu pro své sourozence. Vzorně se o ně staral i po smrti rodičů. Svůj vynález – termočlánek ze železa a nového stříbra k vylučování zlata a stříbra z roztoků – dal v Anglii patentovat a prodal ho za patnáct set liber šterlinků. To rodině na čas pomohlo z finanční nouze. Mladý Siemens byl ale rozhodnut, že se vzdá pouhého vydělávání peněz. Chtěl se plně věnovat vědě. Vstoupil do fyzikální společnosti, kterou založili pánové Du Bois a Helmholtz. Jeho srdce náleželo technice a pokusům s elektřinou. O tom už ale v dalším díle našeho seriálu.

MIREK FIALA, e-mail: vlad.fiala@quick.cz

Snímky archiv

(Pokračování v TR č. 36/2007)