číslo 34 / 2007

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

Kvality fonografie prověřené časem

Stejně jako kinematografie má i česká fonografie dnes již bohatý archiv, jakkoli jeho nejstarší opusy jsou asi o polovinu mladší. Je tu i rozdíl genetický: většina archivovaných filmů nevznikla v televizi, a proto je běžně uvádějí i komerční televizní stanice (kina ovšem prakticky vůbec ne, což reprezentuje totální posun do jiné funkční oblasti umění, do oblasti neveřejného, individuálního či skupinového vnímání, tradičně příznačné právě pro fonografii). Naproti tomu většina dochovaných zvukových děl se zrodila v rozhlase (jenom něco málo se nahrávalo bezprostředně na gramodesky), a tak je dnes uvádí zase jenom veřejnoprávní ČRo. Rozdíl je i technický: zatímco zvuk, široký formát a barvy změnily svět filmu zcela radikálně, u fonografie je citelný posun pouze v kvalitě záznamu, stereofonní technologie žádnou opravdu převratnou změnou není. Fonografie je uměním v dobrém slova smyslu konzervativním: projevy, které by byly analogické steskům starých mistrů filmu nad vpádem zvuku či barev, nezná a svou funkční oblast prakticky také nemění.

Archiv uchovává samozřejmě především díla klasiků (pokud je normalizační barbaři pomstychtivě nesmazali), díla nesporných kvalit, kupříkladu taková, jakým byl ve 29. týdnu v cyklu Letní četba šestidílný seriál Tartarin z Tarasconu. Jiří Horčička tu v roce 1985 s plejádou našich předních herců kongeniálně interpretoval klasický satirický, z režimního hlediska ideologicky nevinný román Alfonse Daudeta z roku 1872.

V archivu jsou ale i „studánky níže položené“, z nichž lze čerpat kvalitativně střední proud, který tvoří základnu oné pyramidy korunované klasikou. Takovým dílem je na konci téhož týdne (22. 7.) stanicí ČRo 2 – Praha vysílaná inscenace právě osmdesátiletého románu Emila Vachka Bidýlko. Vachek pozvedl úroveň české detektivky na seriózní úroveň a dá se říci, že dodnes doma nebyl překonán. On totiž děj tohoto žánru není plně možný mimo demokratický a právní režim. Podstata detektivky v užším slova smyslu spočívá ve střetu zastánců spravedlnosti, vázaných dodržováním zákonů a práva, s ničím neomezovanými zločinci. V autoritativním či dokonce totalitním státě je ale policie de facto ještě neomezenější než zločinec, nehledě k tomu, že sám zákon je zločinný. Právě v Bidýlku je ovšem detektivní motiv jenom okrajový, je to spíš humoristická špionážní krimi a zároveň žánrová žižkovská idyla, dokonale zapadající do jednoho z hlavních ideových proudů české literatury vůbec, národním obrozením počínaje. Dílko jako by bylo jakýmsi rozhlasovým pandánem k televizním Hříšným lidem města pražského. Je příznačné, že Petr Adler natočil inscenaci v „oblevném“ roce 1968, že autorem dramatizace byl jindy proskribovaný Jindřich Černý, nemluvě o dalším z týmu, dramaturgovi Jaromíru Ptáčkovi. Obsazení je rovněž špičkové, tentokrát ale se zde setkáváme i s herci, které rozhlas moc nevyužíval, a proto má půldruhahodinová nahrávka i nemalou dokumentární hodnotu. Hlavní roli profesionálního kapsáře vytvořil Luděk Kopřiva jako neodolatelnou figurku lidového „filozofa“, kterému navzdory příslušnosti k lumpenproletariátu nechybí docela pevný mravní řád, jakkoli opřený o svéráznou logiku sociálně i fyzicky handicapovaného člověka. Málokdy jsme se v rádiu ve vysloveně dramatické roli setkali i s Ljubou Hermanovou, která je sice obsazena dle svého typického „oboru“, ale místy jí pouhé hlasové prostředky nepostačují, vizualita chybí. Skvěle zformoval svého směšného hypochondra a „lidového léčitele“ Jan Přeučil: jeho bolestínské a zároveň vychloubačné tirády, to je výkon, na který se nezapomíná. Scénická hudba Zdeňka Šikoly („žižkovský akordeon“) odolává pokušení využít známé šlágry, vychází opravdu jenom ze stylu meziválečných periferních lidovek. Dnes by byla inscenace určitě o třetinu kratší, ale jinak lze říci, že nijak nezastarala (o kolika poválečných filmových detektivkách to lze říci?) a jistě mnohým zpříjemnila nedělní večer. 

Foto archiv