číslo 34 / 2007

Titulní rozhovor

Giedré Lukšaité – Mrázková,
cembalistka, pedagožka

Jaká byla vaše cesta k cembalu?

Dlouhá a klikatá. Původně jsem studovala na litevské hudební akademii hru na klavír a jako druhý obor jsem si vybrala varhany. V Litvě sice po válce výuku na tomto „církevním“ nástroji zakázali, ale v šedesátých letech už to bylo možné a já se stala ve Vilniusu jednou z prvních studentek varhan. Po mém absolutoriu jsem měla možnost udělat si ještě aspiranturu na Čajkovského konzervatoři v Moskvě. Varhany mi pak otevřely cestu na koncertní pódia hlavně v pobaltských státech a v Petrohradu. Díky nim jsem se nakonec dostala na roční stáž do Prahy k profesoru Jiřímu Reinbergerovi. Když viděl, jak moc se zajímám o starou hudbu, zvláště o interpretaci barokních skladatelů, poradil mi, že baroko pochopím nejlépe přes cembalo. Tak jsem šla za profesorkou Zuzanou Růžičkovou a jak vidíte, cembalo se mi stalo osudem a v Praze jsem už zůstala. Teď se vracím opět ke klavíru, ale k tomu historickému, kladívkovému. Udělala jsem vlastně v životě takové kolečko.

Představovala jste si takhle svou hudební dráhu? Byla jste hodně ctižádostivá?

To určitě! Doma jsme amatérsky hráli čtyřručně na klavír a já chtěla být pořád u nástroje, starší sestru jsem dokonce odháněla. Mé plány v  sedmnácti letech byly velké, rozhodně jsem si nepředstavovala, že budu učit. Když mě po absolutoriu poslali s umístěnkou na hudební gymnáziu ve Vilniusu, byla jsem z toho úplně nešťastná. Teď děkuji Bohu za to, že mohu učit. To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat! Našla jsem se v tom a také prostřednictvím svých žáků, vlastně žákyň, hodně získávám. Říkám jim, že máme veliké štěstí, když v dnešním chaosu a šíleném tempu se můžeme zastavit a cestovat časem trochu zpět. Barokní hudba nás velmi obohacuje, je v ní harmonie, řád, jasná myšlenka, žádná destrukce...

...jen nevíme, jak se tehdy ty skladby hrály. Nebo ano?

Každá doba má úplně jiný způsob myšlení a čím je vzdálenější, tím větší je to hádanka. U klasicistní nebo romantické hudby se to dá zjistit snadněji, ale rozluštit pravidla hry stará tři sta nebo čtyři sta let, je obtížné. Naštěstí nám v tom pomáhají archivy, literatura, malířství. Říkáme tomu historicky poučená interpretace. Vysvětlím vám to na příkladu. Když sedne klavírista k nástroji a začne hrát, je dneska zvyklý sledovat především melodickou linii partitury. V baroku byla ale mnohem důležitější basová linie, která vytváří harmonii skladby. Barokní „uši“ byly zvyklé poslouchat hudbu „zespodu“, spíš harmonicky, a k tomu sledovat vnitřní polyfonii. Tehdejší hudba se také opírala o rétoriku, řekli bychom, že imitovala řeč. Cembalista tehdy kladl důraz na určité noty, „slova“, nebo slabiky, a na jiné ne. Když vám zahraji na cembalo jednu a tu samou melodii podle dnešní interpretace a pak podle toho, jak zněla v baroku, bude to pokaždé trochu jiné, skladba dostane jiný výraz.

Který z barokních autorů je vám nejbližší?

Všichni se shodujeme na jednom velikánovi, kterým je Johann Sebastian Bach. Jeho hudbu bych přirovnala ke studni, která je nevyčerpatelná. Ani klasicismus, ani romantismus, ani 20. století nemá takového skladatele. Podle mne dostával informace přímo seshora a dokázal to zpracovat. Jistěže, Mozart, Beethoven, Brahms a další byli také úžasní, ale jedině v Bachově hudbě najdete absolutní architekturu a strukturu, že to snad odpovídá přírodním zákonům makrokosmu a mikrokosmu. Každá vločka sněhu je originální a všechno v ní je dokonale vyváženo, a přesně tak je to s Bachovou hudbou. Ze žádné jeho fugy nelze vynechat jedinou notu, aniž byste porušili strukturu a myšlenku celé skladby. Kdo pochopí souvislosti Bachovy hudby, ten pak lépe vidí i do dílny ostatních skladatelů.

Jste asi šťastný člověk, Bachova hudba vás stále provází…

To ano. Hrála jsem ji na varhanních i cembalových koncertech, sólově i v orchestru, deset let jako členka souboru Ars Rediviva. Koncertně jsme provedli mimo jiné velkolepé Matoušovy pašije. Nezapomenutelný zážitek... Bacha ale také nahrávám na kompakty. S Gabrielou Demeterovou jsme interpretovaly všechny Bachovy houslové sonáty, ve spolupráci s Petrem Hejným zase vznikly Bachovy gambové sonáty a v Litvě jsem natočila s profesorem Algirdasem Vizgirdou Bachovy flétnové sonáty. A pro jednu dánskou firmu jsem sólově pořídila Bachovu Fantazii a fugy.

Hrála jste na nějakém zvlášť vzácném cembalu?

Bohužel takové štěstí jsem neměla, protože historické nástroje, na kterých by se dalo koncertovat, v Evropě spočítáte na prstech jedné ruky a většinou jsou v soukromých sbírkách. Snad moje žákyně budou mít jednou větší štěstí. Ale nestěžuji si. Máme u nás (vidíte, že za těch jednatřicaet let pomalu zapomínám, kde jsem se narodila), tedy máme u nás vynikající firmu, a sice pana Františka Vyhnálka, z jehož dílny vycházejí už dvacet let historické repliky starých cembal. Ty repliky jsou k nerozeznání podobné originálům, mají krásné zdobení, ale hlavně nádherný zvuk. Před půl rokem jsme s varhaníkem Jaroslavem Tůmou zažili něco neobyčejného. Představte si, že jsme pro vydavatelství Arta natáčeli jakéhosi historického „průvodce“ po  království Vyhnálkových cembal (bylo to dvojalbum k dvacátému výročí jeho dílny). V místnosti stálo šest nástrojů, každý jinak vypadal a každý měl  odlišný, osobitý zvuk – nemohli jsme se od nich odtrhnout a málem nás odtud vynášeli. Skladby, které jsme na cembala hráli, měly zdůraznit typ každého nástroje. Druhý kompakt byl celý věnován Johannu Sebastianu Bachovi.

Kolik jste tam měli ladičů? Soudím, že cembalo je velice choulostivý nástroj, někdy se ladič na pódiu málem potkává se sólistou.

Ladič by měl svou práci skončit dřív, než do sálu vstoupí první návštěvník... My tam měli ladiče jen jednoho, ale výborného – Filipa Dvořáka. Faktem je, že cembalo reaguje na teplotu, vlhkost a změnu prostředí, ale dobrý nástroj se nerozladí tak snadno.Mám s tím osobní zkušenost. Vlastním jeden menší nástroj z dílny pana Vyhnálka, je to replika jednoho cembala z roku 1640, vlámský typ, a stěhuji jej z pátého patra dost často. Větší cembalo si půjčuji ze zmíněné firmy, jen když je to nutné. Každý hudebník totiž hraje nejraději na svůj nástroj, ten s ním nejvíc mluví. Houslista si přece také všude nosí svoje housle!

Řekla jste před chvílí, že jste vystřídala několik hudebních nástrojů a udělala kolem nich jakési kolečko. Přemístila jste se také od Baltu do Prahy. Bylo to lehké, nebo těžké rozhodování?

Jak se to vezme. Jestli si myslíte, že jsem šla za lepším, tak se mýlíte. V Litvě jsem už jako třicetiletá měla vybudovanou slušnou kariéru, koncertovala jsem po Sovětském svazu i v zahraničí, vyučovala na vysoké škole hru na klavír a měla jsem tam silné rodové kořeny. Kdybych nepotkala v Čechách svého životního partnera, nikdy bych z Litvy neodešla. Tady u vás jsem musela najednou řešit mnoho zásadních problémů. Stála jsem v podstatě znovu na začátku, z vysokoškolské učitelky jsem se stala učitelkou na lidové škole umění, hledala si přátele. Byla jsem cizinka a protože málokdo tehdy věděl něco o Litvě, považovali mne mnozí za Rusku a vy jste byli čerstvě okupovaní… Ale dost o tom – byl to můj problém. Na druhé straně mi to vše bylo vynahrazeno. Přes všechno, co jste po okupaci prožívali, byla u vás větší svoboda než v Litvě. Kulturní úroveň tam a tady se vůbec nedala srovnat, jezdili k vám špičkoví interpreti, vycházely zajímavé knihy. Česká letora je mi kromě toho docela blízká.V šestašedesátém jsem jako náhodná návštěvnice jednoho koncertu Pražského jara zažila studentský majáles a žasla jsem! Litevci, zejména v mojí generací, byli zdeptaní ruskou nadvládou a dodnes jsou všichni až moc vážní. Když tam přijedu, cítím ve vzduchu smutnek. V tom smyslu je mi tady v Čechách líp.

Přesto, co byste nám vytkla?

Jediné, co u vás postrádám, je národní hrdost. Aspoň o trošku víc kdybyste jí měli! Dám vám příklad z oblasti hudby. Od loňského roku natáčím pro Český rozhlas všechny sonáty Leopolda Koželuha, které napsal pro kladívkový klavír. Doma jsem byla odkojena Mozartem, ale čím déle hraji Koželuhovu hudbu, tím víc žasnu, jak je krásná. Je mi jasné, proč byl ve své době populárnější než Mozart. Možná že určité úseky kompozičně nezvládl tak dokonale jako Mozart, ale celkově má jeho hudba v sobě úžasnou radostnost a je neobyčejně svěží a předvídavá. Něco v ní slyšíte už z Beethovena, který přišel až potom, něco připomíná budoucího Schuberta. Při tom nahrávání mne trochu bolí srdce, že Koželuhovy sonáty vydávají v zahraničí, zatímco doma leží jeho noty v Národní knihovně. Také Jana Ladislava Dusíka, Františka Bendu i Jana Dismase Zelenku ocenili dřív venku než doma. Naštěstí se to pomalu lepší.

Vraťme se k vašemu pedagogickému působení. Cembalo je zatím na hudebních školách vyučováno pouze jako vedlejší obor. To je jistě trochu handicap.

Je to pravda, na konzervatořích mají obavy, že cembalistů je moc, že se neuplatní. Cembalo je považováno za komorní nástroj s omezeným využitím. Ovšem kopie starých cembal jsou zvukově bohatší, úplně jinak se na nich hraje a v koncertních síních lépe zní. Na hudebním gymnáziu Jana Nerudy v Praze už přišli na to, že cembalo si zaslouží být hlavním oborem. Snad se to prosadí i jinde. Já od roku 1993 působím souběžně na Hudební škole hlavního města Prahy a za tu dobu jsem připravila ve své  experimentální třídě už čtrnáct adeptů cembala, aby měli na hudební akademii lepší start.

Traduje se, že k cembalu přecházejí žáci, kteří neuspěli u klavíru. Je to tak?

Máte pravdu, říkalo se: špatný klavírista, dobrý cembalista. Jenže to neplatí, technika hraní na tyto nástroje je úplně jiná. U klavíru kladívko, u cembala brk, trsátko, tedy zcela jiný princip! Někdy se i vynikající klavírista nedokáže na cembalo přeorientovat, a naopak přijde student, o němž se říká, že není „nic moc“, sedne k cembalu a úplně zazáří! Je to asi všechno někde ve hvězdách. Mám velkou radost z toho, že za mnou v poslední době chodí dost často klavíristé na konzultace jen kvůli tomu, aby se seznámili se způsobem barokního myšlení a pochopili určité zákonitosti té tvorby. Pak najednou vnímají jinak i ten svůj klavír.

Čím si vysvětlujete dnešní nebývalý zájem o barokní hudbu, která byla na nějakých dvě stě let úplně zapomenuta?

Mám pro to jen jedno vysvětlení. V našem století se všechno natolik zrychlilo, že my, lidé, jako bychom přepadali na jednu stranu. V přírodě ale musí být všechno v dokonalé rovnováze. Znáto to : dobro a zlo, dech a výdech, plus a minus… A tak hledáme nějakou protiváhu s nacházíme ji mimo jiné v barokní hudbě, která nás dokáže trochu zklidnit, najít správnou rytmickou pulzaci a ztracenou harmonii.

Hodně bude záležet na nové generaci. Jací jsou podle vás dnešní mladí lidé?

Smekám před nimi! Potkávám samé nádherné lidi, jsou zralí a vědí, co chtějí. Například jedna moje doktorantka hledá v archivech pozapomenuté skvosty, aby mohla přinést posluchačům něco nového. Pochopila, že bez archivů to nejde. Předcházející generace hudebníků se postaraly o tolik nahrávek jednoho a téhož, že mladí teď musí přicházet s něčím novým.

Kdybyste mohla svůj život zopakovat, měnila byste na něm něco?

Nemyslím, že bych byla dobrá režisérka svého života. Člověk by se neměl ničemu bránit a to, co přichází, by měl s pokorou přijmout. A ještě za to poděkovat.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto Jarka Šnajberková