číslo 34 / 2007

Jak to vidí

Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU

Vážně o humoru, po prvé…

Ví se, že Jaroslav Hašek neměl rád anekdoty. Nedivím se, během vyprávění vtipu jaksi zvážní čas, zpozornělý člověk bedlivě naslouchá, nejen ušima ale tak nějak i očima, celým výrazem tváře, ba i držením děla dává najevo napětí a zájem, aby nepodrýval snahu vypravěče, protože ten se do té anekdoty dává ještě víc celý, je přímo ztělesněním toho vtipu, neoficiálním divadlem jednoho herce, a tehdy... A tehdy tomu posluchači jen tak malinko zašvidrají oči kousek stranou od toho vypravěče, skrze okno vinárny a tam se děje něco ještě pozoruhodnějšího, něco utkaného přímo ze života, kdosi jiný tam třeba právě stojí před vchodem, vedle sebe dámu, a oba brejlí na vystavený nápojový lístek u dveří. A ta dáma se k onomu člověku tlačí, aby také dobře viděla, a pojednou ze zad toho člověka jde kouř, a protože, jak se říká, není kouře bez ohně, tak vzápětí i plamen, ten člověk vzplanul, leč podle všeho nejde o vznícení citové, na to jsou kouř i plamen poněkud příliš doslovné a fyzikální. A posluchač anekdoty je náhle té anekdotě jaksi nevěrný, protože víc než pointa ho nyní zajímá, proč ten člověk venku plápolá tak, že se dáma cítí být povinována sundat klobouček a toho svého přítele či manžela či kolegu začne tím kloboučkem plácat po zádech, čímž oheň na jeho zádech samozřejmě ještě víc rozdmýchá. A náš posluchač z toho vtipu, blížícího se pointě, nemá už vůbec ničehož, neboť pátrá po tom, jak tak může jeho bližní snadno přijít ke vzplanutí. Až přijde na to, že je to  oním neblahým paličským zvykem, který se rozmohl u vinárníků v Praze (a možná všude, neb kdejaká pitomina je už dnes globalizována), totiž stavět vedle vchodu do svých podničků jako svého druhu upoutávku zapálenou louč, zvíci lopatek dospělého muže, a právě na ten lákající plamen ona dáma jaksi naštelovala a natlačila svého partnera ve snaze zatím si jen přečíst, co si spolu v té vinárně dají dobrého k pití a za kolik… A tak teď tomu jejímu manželovi či příteli či kolegovi hoří vzadu bunda a doutná košile pod ní, takže se náhle všelijak ošívá, asi  jako člověk, který se ocitnul nevinně v podezření, že chce v centru Prahy páchat protest sebeupálením skrze nějakou nadosobní myšlenku.

Leč on nic takového nemá na mysli, i pohledem z okna je vidět, že už teď ho celý problém tak pálí, že si svlékl tu propálenou bundu a jak uviděl to nadělení, tak zjevně dostal dopal na tu dámu a nejspíš i na tu zákeřnou louč, že i když je teď víceméně uhašen, zatváří se vznětlivě a vrazí náhle již osamělý konečně do té vinárny, nedbaje na to, že v místech, kde snad jiným vyrůstají andělská křídla, má on propálenou košili a ožehlý nátělník. A uvnitř se, celý ještě tím dosud nevstřebaným zážitkem rozrůzněný, shání po vinárníkovi, ne snad kvůli vínu, ale aby s ním takříkajíc zatepla probral svůj zážitek...

A ten, který právě dovyprávěl celý ten dlouhý vtip, a právem očekává odměnu za tu námahu, je nyní zklamán, neboť jeho posluchač a spolu s ním ostatní hosté žijí již očekáváním zcela jiné pointy, kterou takříkajíc vymyslel sám život, a kterou si přítomní možná posléze ještě trochu přibarví, protože už Saint Exupéry napsal, že když chce být člověk vtipný, stane se, že si trochu zalže... A jak to celé dopadlo? Hohó, milí čtenáři, to vím jen já, a nepovím, protože nikdo z nás není rád terčem cizího humoru. Ale to už jste třeba pochopili, že ten ohořelý a dopálený člověk, kazící jinému anekdotu, jsem byl já sám, já, který jsem si na tu nedávnou historii vzpomněl ve chvíli, kdy jsem chtěl psát vážně o humoru, což, slibuji, učiním příště...