číslo 34 / 2007

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

Kdo jsem? Kam patřím?

Ať se o to snažím sebevíc, pořád se nemohu nikam zařadit. Kam patřím? Potřebuji to nutně vědět, protože ve Francii a ve Velké Británii se začínají bouřit střední vrstvy, že jsou zatlačovány do pásma chudoby. Patřím do střední vrstvy, do lepší střední vrstvy, nebo do nižší střední vrstvy? Až to zjistím, bude tím určeno, kdy na mě přijde řada. Zatím dobrý... říkám si s titulem jedné knížky.

Relativnost naší pozice ve společnosti však podobným konstatováním rozhodně nekončí. Žijeme v globálním světě, musím posuzovat, kam patřím, podle hledisek celosvětových. Vidím, že je to úžasné. Jsem boháč! Všichni jsme boháči, i ten největší chudák v české zemi, protože má pitnou vodu (asi miliarda k ní nemá přístup), třikrát denně jídlo (v chudých oblastech jen jedenkrát), střechu nad hlavou, postel. Kolovala mezi lidmi taková statistická tabulka o poměrech ve světě, ze které vyplývalo, že patříme k těm nejšťastnějším a nejbohatším. Nemáme si na co stěžovat.

Ta tabulka má ale dva konce. Z opačného úhlu pohledu bych řekl, že naši boháči na tom nejsou zrovna nejlíp. Spisovatelka Rowlingová je teď už bohatší než anglická královna. Myslím, že to asi každým naším boháčem zatřese. Proč Rowlingová ano a proč oni ne? Jeden kulturní redaktor nám dal takový úkol: měli bychom dokázat, proč by si to Rowlingová nezasloužila, když přece její knihy kupují miliony čtenářů (připomínám, že píše ty příběhy o Harrym Potterovi, kdyby to někdo nevěděl). Má obrovský finanční úspěch. Reklamou to být nemůže, vždyť podobnou reklamu měly už i jiné knihy a neuspěly. Co tedy?

Rozhodně si myslím, že si ty peníze Rowlingová zaslouží. Kdybych chtěl dokazovat, že ne, musel bych argumentovat zhruba takto:

1. Lidé za poslední desetiletí neobyčejně zhloupli. Nevím, jestli je to tím, že nečtou, ale sledují ty hloupé filmy, počítačové hry a televizní pořady, odnaučili se i psát a přemýšlet. (Egon Bondy v jednom rozhovoru uváděl, že ve starověkých Aténách bylo lidí s vysokým IQ asi osmdesát procent, dnes by to bylo asi deset nebo dvacet procent. On ale vždycky přeháněl.)
2. Jak to, že se nepočítá se změnou psychiky v důsledku globalizace? Vždyť to může být ten pravý důvod! I před třiceti lety se lidé rádi počítali do stáda. Stádo kupovalo Párala. Dnes je toto stádo obrovské, zglobalizované. Velké celosvětové stádo fanoušků Harry Pottera. Jeho kvalita musí být úměrná kvantitě.

Kvalitu díla nezkoumat! Bohatství Rowlingové nehodnotit! Cožpak se někdo ptá, proč se tolik platí za kopání do míče? Lidé už jsou zkrátka takoví (to znamená, že platí bod č. 1).

V každém případě se musí naši boháči, ale i boháči v jiných, takzvaně bohatých zemích cítit ošizeni, když vidí, jak nespravedlivě se sázejí peníze do Rowlingové a do nich ne. Celkově se takto prý cítí asi patnáct procent celosvětové populace. Patnáct procent ze všech lidí na Zemi tvoří skupinu, o kterou společně pečujeme a na kterou bychom měli být hrdí. To jsou ti, kteří to někam dotáhli, to jest něco zdědili, vydělali, shromáždili. Rozumí se majetek. My všichni ostatní jim ho pomáháme udržovat a násobit. Je to náš úkol.

Patnáct procent není zas tak mnoho, abychom to neutáhli. Kdyby ovšem nebyli naši chráněnci (jsme jejich ochránci, protože bez našich peněz, které jim stále korunu po koruně odevzdáváme, by s nimi byl konec) tak nenasytní, rozhazovační, chamtiví a lakotní. Někdy je s nimi opravdu těžké pořízení. Potřebují stále nové jachty, nová sídla, nové paláce, své dovolené v Dubaji, potřebují svá místa v bankách, ve vládě, v parlamentu a někdy až desetimilionové částky na to, aby se mohli dát demokraticky zvolit do prezidentského úřadu. My jim to nakonec dáme, i kdybychom si měli utrhnout od úst. Jsou to naši mazánci.

Někdy získáváme nad těmito patnácti procenty drobná vítězství. Začetl jsem se znovu do Goethova Fausta, do pasáže o dvou stařících, šťastně žijících v malé chaloupce. Filemon a Baukis. Faust, který už má všechno, co mohl v životě získat – moc, slávu, bohatství –, vyčítá této dvojici její obyčejné štěstí. To si nebudu moci nikdy koupit, říká. Boháč, myslí si Faust, nedostane vlastně to nejdůležitější, i kdyby se sebevíc snažil: štěstí chudého. Víme, jak to skončí: staříci uhoří ve svém domečku a Faust se tváří, že to nezavinil. Jen tomu nechal volný průběh.

Než jsme vstupovali do Evropské unie, myslel jsem si, že budeme mít všichni rovné šance. Když už máme živit patnáctiprocentní elitu zeměkoule, měli bychom k tomu mít stejné podmínky. A ejhle! Ukázalo se, že tomu tak není. Platíme stejné peníze za zboží či služby, ale máme pětkrát, šestkrát i desetkrát menší platy, než mají jinde v Evropě. Pořád mi vrtalo hlavou, proč se o tom nemluví, ani v novinách se o tom nikdy nepíše. Je to proto, že se za to stydíme. Vždyť jsme o tolik hloupější než podnikatelé z bohatších zemí, kteří nás zbavili našich textilních továren a cukrovarů.

Myslím, že by nám udělalo dobře, kdybychom si nalili čistého vína: Jsme hloupější, proto máme míň peněz. A proto se o tom nemluví.

Německý student, který jede na výměnnou stáž do Portugalska, dostane od Evropské unie dvakrát více peněz než česká studentka na stejnou dobu a ve stejném místě. Je to podle pravidel Evropské unie. Tato banální příhoda ze života z posledních týdnů mě přesvědčila, že relativita mého postavení v tomto zamotaném světě nezná mezí.

Kdo jsem? Jsem aristokratický boháč, jak si myslí rolník z Číny a z Burkina Faso? Jsem zkažený, bezbožný příslušník Západu, jak si myslí islámský fundamentalista? Jsem snad dokonce rozmazlený konzument, který musí mít denně jemné jogurty a jezdit na dovolenou k moři, jak si myslí revoltující americký raper? Nebo patřím do střední vrstvy a brzy se začnu bouřit, abych nebyl zatlačen do pásma chudoby?

Snad to záleží i trochu na mně. Ještě jsem se nerozhodl, ale až se rozhodnu, tak ti, co si myslí, že jim to u mě jen tak projde, se budou divit!