|
|
Jan
Svačina,
televizní publicista
 O ctižádosti a rychlém pádu
Televizní seriály jsou příkladem, jak by se měly doplňovat
nabídky komerčních a veřejnoprávní televize. Zatímco komerčním
kanálům i u nás dnes vládnou nekonečné variace
předramatizovaných banalit „ze života“, jepičí životnosti a
vesměs nulových uměleckých a profesních kvalit, přirozenou
ctižádostí veřejnoprávní seriálové produkce by mělo být
svébytné dramatické dílo, které obstojí při standardní
kritické reflexi. Příspěvkem k diskusi, jak se se svou rolí
tvůrce seriálové alternativy aktuálně vyrovnává Česká
televize, jsou dva projekty, které s mohutnou reklamní
podporou odstartovaly začátkem letošního září.
Vážně míněným pokusem o povýšení seriálové profese do
hájemství umělecké tvorby je zjevně „sága“ ze současné vesnice
nazvaná Hraběnky. Na seriózní zhodnocení nakolik se
scenáristům Evě a Ivo Pelantovi, režisérovi Jaroslavovi
Brabcovi a všem ostatním tvůrcům seriálu podařilo záměr
uskutečnit, je času víc než dost. Už pár úvodních dílů však
napovídá, kde mohou narazit.
Nápadným překročením zažitých seriálových standardů je režijní
pojetí Jaroslava Brabce. Zejména rehabilitace obrazu jako
plnohodnotné stylotvorné a významové složky vyprávění, jaké
dosáhl ve spolupráci s kameramanem Petrem Kozlovským, je
v televizi vzácná. Otázkou je, nakolik má podobný záměr oporu
ve scénáři. V rozvolněné interpretaci, která si patrně (?)
vynutila i roztažení původních třinácti do sedmnácti
pokračování, občas ztrácí příběh potřebný spád. Stejně chybějí
i otevřené dietlovské pointy jednotlivých dílů, které udržují
diváky v napětí. Absenci potřebného rytmu a promyšlené gradace
menších i větších dramatických oblouků nezachrání ani poeticky
nasnímané krajinky, ani věrohodně zachycené akce, a dokonce
ani vesměs přesvědčivé civilní herecké výkony.
Zvědavost, jak dopadne ambiciózní pokus o seriálové Hraběnky,
se netýká souběžně vysílaných premiérových dílů třetí řady
Četnických humoresek. Ty už dopadly. Hned po startu a až na
dno vkusu a profesionální únosnosti...
 Dnešní pád druhdy úspěšného pokusu režiséra Antonína Moskalyka
a spol. o prvorepublikové četnické kriminální retro
charakterizuje především principiální proměna žánru: Někdejší
detektivní příběhy, citlivě propojené a odlehčené peripetiemi
ze života četnické pátračky se proměnily v podivný bulvární
sitcom, který se sice odehrává v osvědčených dobových
kulisách, ale v podstatě pouze věrně kopíruje ono typizované
předramatizovávání banalit, tentokrát vyšmírovaných ze
soukromí bodrých četníků a jejich partnerek. Většinou navíc
v podobě lidové frašky, s kriminální zápletkou degradovanou do
role pouhého bezvýznamného ornamentu „z povinnosti“. Díl
nazvaný Pamlsek, v němž byl natažený blábol o žárlivém
Arazímovi nesmyslně vypointován komickým účinkem projímadla na
operetního hraběte, a kde obligátní detektivní zápletku
supluje stejně nesmyslná červenoknihovní historka o svedené a
opuštěné milence-mstitelce, je mementem.
Zbytečné je v daném kontextu pozastavovat se nad všestranným
úpadkem realizace. Je zřejmý nejen z režijní bezradnosti
Pavlíny Moskalykové-Solo, ale především z propadu herectví do
té nejpokleslejší šmíry. Proměna Töpferova Arazíma
v kondelíkovskou karikaturu je vlastně stylová. Stejně jako
sázka na jistotu dryáčnické estrádní šarže, k níž se uchýlili
Jiřina Bohdalová, Miroslav Donutil či Pavel Zedníček.
Nadbíhání nevkusu diváckých mas může být samo těžko
nevkusnější.
Foto archiv
|
