|
|
Miloš Doležal,
básník, redaktor Českého rozhlasu
Vydal jste tři knížky rozhovorů, ve kterých zpovídáte
pamětníky první republiky, druhé světové války a nástupu
nového režimu v osmačtyřicátém roce. Jste také autorem řady
rozhlasových dokumentů z období války a padesátých let, kde
hovoří desítky pamětníků. Je to trochu výtka historikům, že to
dosud nebyli schopni udělat za vás?
 Nikoli.
Celé mé pátrání, zpovídání a toulání s mikrofonem vyrůstalo z
osobní potřeby porozumět českým dějinám, naslouchat
autentickému, ničím neředěnému a syrovému vyprávění svědků a
aktérů, mapovat si domovskou Vysočinu a její příběhy. A
v neposlední řadě si plnit dávné chlapecké sny: setkávat se
s těmi, o nichž jsem čítával. A sny se podivuhodně plnily:
s účastníky dramatického „Velkého útěku“ z německého
zajateckého tábora v Saganu, letci z bitvy o Británii,
bojovníky z Varšavského povstání, přeživšími z Osvětimi,
parašutisty vysazenými do Protektorátu, odsouzenými v případu
Babice a „Číhošťský zázrak“ – s těmi všemi jsem se stihl
setkat, zaznamenat jejich osudy, sblížit se. Stále častěji
chodím na pohřby. Teď máme poslední příležitost a přímo
povinnost svědky století zaznamenat, než umřou. Historiků,
kteří spojují archivní bádání s výzkumem v „terénu“, nikdy
nebylo mnoho, ale existují – za všechny bych vzpomněl Zdeňka
Jelínka, Vojtěcha Šustka nebo Jaroslava Čvančaru. Dnes už
existuje na zachycení verbální paměti dvacátého století
několik projektů a skupin lidí, což je dobře.
Když jste ty rozhovory točil, bylo vám zhruba pětatřicet,
zatímco vašim zpovídaným přes osmdesát – podařilo se vám na
ten několikagenerační rozdíl během dialogu zapomenout?
Rozhlasová žurnalistika a dokumentaristika má tu moc a výhodu,
že atmosféru narušuje pouze nepatrně, téměř cudně. A většinou
pouze zpočátku. Pak se na malý mikrofon zapomíná: nenatáčí se
ve studiu, ale v kuchyni, není s vámi horda štábu, jste jen vy
sám a s vámi maximálně dcerka, kterou zrovna nemá kdo hlídat.
A především: rozhovor je vždy tak trochu odměnou za nějaké
úsilí. Třeba za to, že se se zpovídaným delší dobu znáte,
přátelíte se, že nejste vlezlý žurnalista a lovec osudů. Vždy
jsem nějak tíhl ke starším lidem, ať už v dětství na venkově,
nebo třeba když jsem pracoval v Divadle za branou II u Karla
Krause a Otomara Krejči. Bylo od koho se učit.
Jaký to je pocit posunout se půl, tři čtvrtě století zpátky v
čase?
Vzrušující. Propadáte se ke chvílím, místům a lidem, které
jste třeba znal pouze z literatury. Kolikrát jsem tak zažil,
že minulost byla naléhavější a palčivější než přítomnost.
Silné jsou chvíle, když s pamětníkem můžete navštívit
„osudová“ místa jejich života – třeba po šedesáti letech se
s letcem vrátit do místa jeho válečného sestřelení nebo
k domu, kde odbojář utekl z obklíčení a nikdy tam od té doby
nebyl...
Celý rozhovor si přečtěte v tištěném vydání, které vychází 24.
9.
RADIM KOPÁČ
Foto Jarka Šnajberková |
