Číslo 5 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s botanikem.
Václavem Větvičkou.

 

 


 

 



 


 


Vlasta Chramostová v titulní roli a Magdaléna Borová jako Barunka v Pitínského inscenaci BabičkyBabička poprvé v Národním divadle

Myslím, že většina diváků se na Babičku Boženy Němcové v Národním divadle v režii J. A. Pitínského těšila. Ti, kteří znají Pitínského rukopis nebo viděli jeho zajímavou a sevřenou uherskohradištskou inscenaci Divé Báry (o Vánocích vysíla ČT její záznam), počítali s tím, že režisér objeví vnitřní dramatičnost prózy, po léta zjednodušeně chápáné jako idealizovaný obraz spisovatelčina dětství, a přitom dokáže vystihnout její půvab a poetickou atmosféru. Ostatně avizovaný záměr inscenace – zobrazit, že babiččina moudrost a laskavost je opřena o sílu ženy nelehkého osudu a pevného chrakteru – je přitažlivý a souzní i s výběrem představitelky hlavní role, Vlasty Chramostové. Babiččin životní úděl – být ženou vojáka – je konfrontován s příběhy Viktorky a Kristly, jimž milované muže také odvedla vojna.

Inscenátoři uvedené paralely a skryté konflikty v zájmu dramatičnosti odkrývají (vztah babičky a její dcery Terezky, zpočátku dobře rozehrané J. Mílovou) a okrajové postavy prózy zvýrazňují (sympatický Prošek v podání J. Novotného), výrazně ke škodě věci však pomíjejí vztah babičky a Barunky (M. Borová tak téměř nemá co hrát). Herecká stylizace je místy příliš expresivní a nevyrovnaná (Kristla, Viktorka i Hortensie), působí vnějškově a spíš znejasňuje než nabízí hlubší významy jednotlivých situací. Místo jemné ironie a nadhledu vnáší do celku pocit hysterie a chaosu. Režisér pracuje s řadou symbolických obrazů a odkazů, připomínek rituálů, různě stylizovaných folklorních a hudebních motivů, ale přepíná je, nesoustřeďuje k vytvoření celku. Lidová poezie zhudebněná Vladimírem Franzem působí až bomabasticky, nevyrovnaná je i výtvarná složka (scéna J. Štěpánek, kostýmy J. Preková). Temporytmické proporce inscenace jsou tak narušovány. Scéna Kristliny svatby s Jakubem Mílou v závěru pak přes jemný humor své obřadnosti působí už nadmíru dlouze a finální obraz – aranžovaný jaksi „nad časem“ (v  prostoru téměř krematorním a kostýmech z poloviny minulého století) – dělá z epilogu vyumělkovaný přílepek s nešťastnou a kontraproduktivní připomínkou filmového záznamu bytového divadla Zprávy o pohřbívání v Čechách Vlasty Chramostové (ta naštěstí ještě neumřela). Škoda náročné tvůrčí práce a energie, která se nezúročila.

Vítězslava Šrámková, teatroložka

Foto Národní divadlo


  Rozhovor s Václavem Větvičkou           Jak to vidí Věra Nosková          Arnošt Goldflam nahlíží do dámské šatny