|
|
 Václav
Větvička,
botanik
Jistě jste se jako botanik s příjmením Větvička dostával v
životě do kuriózních situací.
Občas jsem se svým jménem míval problémy. Když jsem jednou
v Botanickém ústavu Akademie věd České republiky zvedl telefon
a řekl: „Tady Větvička!“, kdosi na druhé straně rovnou položil
sluchátko. Myslel asi, že je to legrace.
Nomen omen – aspoň ve vašem případě to platí bezezbytku...
Příjmení není rozhodující, je to jen určitý kód, který zavedl
Josef II. S výjimkou šlechtických rodů bylo předtím
rozhodující křestní jméno a nikoli to, co se objevovalo při
jménu, tedy příjmení. Lidé se tehdy často jmenovali podle
chalupy, v níž bydleli, a když se Franta Novák přiženil na
chalupu k Borůvkovům, začalo se mu říkat Franta Borůvka. Josef
II. se zřejmě inspiroval v přírodních vědách, v nichž Carl von
Linné zavedl mezi rostlinami a živočichy binomickou
nomenklaturu, dvouslovné označení organismů, jako je třeba
růže šípková... Nebo to bylo naopak?
Co soudíte o postřehu J. W. Goetha, který při svých
„květinových“ studiích objevil, že člověk je vlastně obrácená
rostlina? Kytka má kořeny v zemi, člověk přijímá potravu i
vzduch na hlavě a jeho vlasy jsou něco jako vzdušné kořeny.
„Kveteme“ ovšem na opačné straně, dítě se rodí z dělohy…
Pravda, i kytky mají děložní lístky. A těmi také začínají! My
lidé jsme hříčka přírody. Chodíme po dvou (jako ptáci), ale
všechna „rozumná“ zvířata se pohybují nejméně po čtyřech.
Příslušné orgány máme opravdu na opačné straně než kytka
.Tohle přirovnání je ale spíš literární představa. Vězměte si
takový okřehek. Měří tři až čtyři milimetry, tvoří jeden
lístek, má jeden kořínek a může mít jen jednu tyčinku. Jak
bych vypadal, kdybych byl obrácený okřehek, ta žoužel ležící
na hladině kdejakého rybníka?
Zeptám se tedy jinak. V každém člověku prý příroda zopakuje
tajuplný akt tvoření, takže – kromě lidských rovin vnímání –
je v nás obsažena i neživá příroda, rostlina, a dokonce i
zvíře. Jak si představujete „svou“ rostlinu?
Tenhle metafyzický náhled na osobnost člověka nesdílím,
protože mu nerozumím. Domnívám se, že každý tvor na naší
planetě je neopakovatelný a je sám sebou. Když se narodí dítě,
je to tabula rasa. Nepopsaný list. Určitě dostane nějaké geny
po rodičích a předcích (třeba morfologické, tatínkovi „zrovna
z oka vypadl“), možná že kombinací genů se u něho objeví
vlastnosti, které nikdo předtím v rodině neměl, ale na
předurčení nevěřím. Můj pohled na člověka je následující: jsme
posazeni jako vláček na nějaké koleje a jedeme tak rychle, jak
umíme – výhybky ovšem přehazuje někdo jiný než my.
Květa Procházková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. ledna. |
