|
|
Hry lásky pod Tatrami
Lehce postmoderní próza Tibora Ferka (*1932) Lásky hra osudná
(Spolok slovenských spisovateľov 2006) přípomíná – v dobrém
slova smyslu – některé reflexivní prózy Rudolfa Slobody.
Takoví senzitivní autoři to jako umělci ani jako lidé nemívají
lehké: jejich citlivost v nás vyvolává až pocit viny, že
nevnímáme svět tak jemně jako oni. Jejich díla jsou jaksi
přirozeně humánní, a proto nekompromisní, vidí a pojmenovávají
hnisající vředy světa – nikoli však vítězoslavně, ale s
lítostí a smutkem.
Próza Tibora Ferka, novináře, dramaturga, dramatika, prozaika
a překladatele, je neustále obnovovanou syntézou i budováním
mostů. Například mezi českým a slovenským kulturním prostorem,
a to v toposu Tater, kde se setkávají osudy Jiřího Wolkra,
Franze Kafky a Karla Čapka s osudem univerzitního učitele,
jehož ošklivý studentský žert vytrhl z jeho pracoviště vstříc
světu, jenž ho překvapí, ale nezdolá, a kde najde nové
uplatnění, novou nezávislost i staronovou lásku. Dílo je také
mostem mezi minulostí a přítomností, věčnou polohou lásky,
osudu a naděje, což signalizuje již čapkovský název díla.
Postmoderně stylizovaná kompozice implantuje do hlavní dějové
linie – příběhu slovenského intelektuála v soukolí zhrublého
světa – úryvky z tatranské korespondence zmíněných autorů,
kteří svůj osud spojili s českým prostředím, ať ji psali
česky, nebo německy. Jak píše na obálce prozaik a literární
vědec Peter Andruška: „Ferkov text priam nabáda k analýzam, k
zvažovaniu...“ Mohlo by to vyvolat představu, že šustí
papírem. Možná ano, ale opět v dobrém slova smyslu: průniky
textů mají komplementární charakter. Literatura, vehiculum,
které člověk staví mezi sebe a často nepochopitelný svět, je –
podobně jako celá kultura – oním stavitelem mostů, jež
pomáhjají překonávat nejistotu a strach.
Uvádět, že hlavní postava – Edmund Mundant (latinsky vlastně
opisovač, písař), vymykající se jak svým jménem, tak židovským
původem i pražským studiem ze svého prostředí – je do jisté
míry transformovaně autobiografická, by bylo asi zbytečné.
Prosvítá tu stín Kafkovy Proměny, odcizení oslabované
citlivostí a důvěrou, ale nikdy zcela nemizející. Lze tedy
jemné předivo této Ferkovy prózy pokládat i za svého druhu
niternou konfesi. Ale také za román o románu, text o textu a
text v textu, jak se sluší a patří na postmodernismus, ale
také na jiné směry a útvary, neboť metatext není vynálezem
této doby; byl tu již mnohem dříve.
Průnik textů, kultur a jazyků a jistá míra odcizení je vlastní
každé literatuře: má-li vykládat svět z nadhledu a odstupu,
nemůže se s ním identifikovat. Odcizení není výjimečná, ale
spíš typická vlastnost kulturních produktů a jejich tvůrců.
Člověk směřuje ke klidu a vyrovnání, ale nikdy je nenachází:
jeho neklidným a tragickým osudem je, jak napsal již Puškin,
myslet a trpět. Lepší osud si snad bůh pro tuto rozumnou
bytost ani nemohl vymyslet.
Ivo Pospíšil, literární vědec |
