|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Dokument – protagonista nekomerčních médií
O tom, že naši kinematografii kvalitativně kraluje už přes
deset let oblast dokumentu, nemůže být sporu. Bez dokumentů si
nelze představit žádný kvalitní program především ve
veřejnoprávní televizi; dokument se emancipoval i na mnohých
filmových festivalech, má své festivaly a konečně i
dramaturgie takzvaných artových kin se o dokumenty opírá zcela
programově. Řeč je stále o kinematografii, ale jak je tomu u
její skromnější sestry, ve fonografii?
Zvukový dokument má omezenější prostor prezentace, de facto
jen jeden: veřejnoprávní rozhlas. Dnešní fonodokument na
singulárních nosičích nebo v „artových posluchárnách“, to je
„čirá myslitelnost“. Zato pravidelných i nepravidelných
dokumentárních pořadů nalezneme bezpočet v Českém rozhlase
nespočet. Jsou mu věnovány jak stálé cykly, tak i jednotlivé
pořady. Pravidelně se objevuje třeba v sobotní Víkendové
příloze stanice Vltava. Příkladnou ukázkou byl 12. ledna
hodinový rozhovor Aleny Zemančíkové s historikem Ivanem Popem
Podkarpatská Rus jako malířská inspirace.
Navzdory názvu byla celá první polovina věnována obecně
historickému pohledu, ale jsem si jist, že i pro posluchače,
který je nadprůměrně informován o české historii minulého
století, zde zazněla řada objektivních reálií a zobecnění
zcela nových a překvapivých. Je smutným paradoxem, že
prvorepubliková Podkarpatská Rus byla svou etnickou pestrostí
a zároveň demokratickým, svobodným a tolerantním režimem
jakýmsi „modelettem“ dnešní Evropské unie, a přesto dnes
zůstala za jejími hranicemi. Své školy tam měly nejenom
všechny okolní národy – Maďaři, Rumuni, Slováci –, ale i tři
kulturní větve Rusínů (národně obrozenecká, rusofilská a
proukrajinská); v Mukačevě bylo dokonce i jediné
československé gymnázium s moderní hebrejštinou jako
vyučovacím jazykem (tedy vlastně sionistické), s jehož
ředitelem prý konzultoval i T. G. Masaryk. Krátce: obětavé
úsilí české inteligence, jejíž členové krátkodobě i dlouhodobě
na východě republiky pracovali, přišlo do značné míry nazmar;
zbyly jen vzpomínky a něco málo památek. Z nejvýchodnější
části Evropy v užším slova smyslu zůstala nejzápadnější část
ruského impéria – v širším slova smyslu.
Vytvořit kvalitní dokument je možné s vynaložením relativně
malých nákladů: zvláště pak to platí o dokumentu čistě
zvukovém. Méně lidí, méně sofistikované techniky, méně nároků
na vše materiální. Jenom talentu a nadosobních ambic je třeba
stejně, pevného charakteru často i více.
Je tu ale i jiný, mimoekonomický aspekt, který po mém soudu
dlouhodobě mluví ve prospěch dokumentu. Paradoxně je jím
vývojový trend ostatního umění, tedy toho nedokumentárního,
s obrazy a příběhy tak či onak vymyšlenými: fiction
v nejširším slova smyslu. Při úprku před tradičním realismem,
tedy pravděpodobným zobrazením světa, tak, jak se většině
konzumentů jeví, došla už velká část současného umění do
poloh, které se většině lidí zdají od skutečnosti, kterou tak
či onak musí žít, odtržené. Ne že by se to vždy nelíbilo, ba
právě naopak – kouzla, čáry, jiné světy jindy a jinde nebo
zcela extrémní a téměř nepředstavitelné situace jsou velice
populární –, ale tu a tam člověk také zatouží po kultivované,
ne-li přímo umělecké zprávě o tom, co je mu nejblíž v čase i
prostoru. A právě tuto nepopiratelnou, až habituální potřebu
kulturního člověka dokument splňuje. |
