|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Lyžovačka
Chtěl jsem psát na jiné téma, ale lyžování před Hradem mi
připadá jako dobrý příklad toho, co vše se dá vymyslet pro
zábavu sportovního lidu.
Měl bych předem ujistit, že jsem rád sportoval. V létě tenis,
v zimě lyže. Jakmile v Praze napadl sníh, což se v době mého
mládí dálo častěji než dnes, vzal jsem lyže a jel do Motola
anebo do Jinonic a tam někdy sám, někdy s několika podobnými
blázny sjížděl stráně a pak po nich zas šplhal nahoru.
Samozřejmě jsem lyžoval i na horách, a protože tyhle řádky
píšu o Silvestru, připomínám si, jak jsme s kamarádem o
půlnoci (rok už si nepamatuji) za svitu měsíce a za pořádného
mrazu sjížděli po umrzlých svazích nad Vimperkem. Bylo to
krásné, ba přízračné, pamatuji si ten zážitek i po
desetiletích.
To jen na úvod, abych nevypadal jako někdo, kdo o sportování
nemá ponětí anebo je považuje za nectnost.
Před Pražský hrad šedesát motorových oblud navezlo sníh až ze
Šumavy, aby tu mohli dobře odměňovaní závodníci předvádět své
umění. Prý to prospěje k propagaci Prahy a vůbec k
popularizování tohoto zimního sportu (nevím, proč ho
popularizovat právě před Pražským hradem, když právě, jak nás
svým neopakovatelným jazykem v den závodu informovala
nejsledovanější televize, „lyžařská střediska praskala ve
švech“). Ředitelce závodu paní Neumannové se „hrozně líbila
atmosféra doprovázející závody“.
Německý trenér nesdílel její nadšení a prohlásil, že celou
akci považuje za špatný vtip, nešlo o závody, ale o show.
Mnoho Pražanů mělo pocit, že tohle místo, kde po celou českou
historii sídlili dobří i špatní vládci naší země, není
nejvhodnějším místem pro závodění. Ani ty, kdo tu bydlí,
nenadchlo, když jim pod okny přejížděly těžké náklaďáky a
rolby.
Teď o něčem, co jen zdánlivě nesouvisí. Několik dní před
závody jsem zaslechl nářek sociálních pracovníků z Teplic,
kteří musí uzavřít pro nedostatek peněz jeden z azylových
domů. Pár desítek nešťastníků, kteří se někdy bez jakéhokoliv
provinění ocitli na ulici, tak přijde i o nouzové přístřeší.
Občas se dočteme i o nějakém ubožákovi, který někde umrzl, a
je dosti těch, kteří při současném růstu cen potravin musí
uvažovat o tom, jestli třeba mléko není zbytný přepych.
Naše sportovní papaláše ani nenapadne uvažovat o tom, jestli
vozit stovky tun sněhu ze Šumavy (pro přesnost: byl to sníh
uměle, tedy draze vyrobený) do Prahy není zbytný přepych,
lyžovat na Šumavě je přece přirozenější než v pražských
ulicích. Diváci by jistě také přišli, když to tam „praská ve
švech“ a možná by za podívanou i zaplatili, což se před Hradem
nehodilo, a tak se vstupné nevybíralo. Proč také? Na sport se
peníze vždycky najdou, a těch několik milionů, co stojí dovoz
sněhu a celá ta složitá úprava (sníh byl mizerný, museli ho
zpevnit a látku ke zpevnění honem vezli z Nového Města) je
přece maličkost ve srovnání s chystanou olympiádou,
s výstavbou stadionů anebo s platy předních sportovců.
Kdybych měl charakterizovat tento pozoruhodný nápad
s lyžovačkou před Hradem, nepoužil bych označení špatný žert,
ale drzá zpupnost, co už ztratila poslední zbytky studu.
Už jsem na toto téma psal víckrát. I když si to nepřipouštíme,
naší největší hodnotou se staly zábava a hry. Všichni známe
krédo Říma ve chvíli, kdy kráčel ke zkáze. Někdy mi připadá,
že v dnešní době už chleba je dokonce méně důležitý než hry.
Kam se hrabou rolník, zemědělec, mlynář, pekař jak svým
společenským postavením, tak svými příjmy na kteréhokoliv
baviče, hráče či závodníka. (O tenhle statut sportovního
baviče se velkou měrou zasluhují i naše média, která poskytují
sportu prostoru více než kterékoliv jiné lidské činnosti. Ale
o tom až někdy příště.)
Sport býval skvělým doplněním často sedavého a fádního života
člověka v moderní době; není to tak dávno, považoval se ještě
za činnost, při níž člověk předváděl svoji otužilost,
odhodlanost, nezištnost, skromnost a také slušnost.
Dnešní profesionální sportovec a hlavně profesionální
sportovní činovník na tyhle hodnoty ani nepomyslí, zato má
pocit, že je středem světa, má nárok uskutečňovat
sebepitomější nápady, kupovat a prodávat hráče za stovky
milionů, žádat stát i sponzory o další miliony. Chudáci
sociální pracovníci (o učitelích, lékařích či umělcích ani
nemluvím) ti mohou o takovém stavu jenom snít.
Mnohokrát čteme a slyšíme o transparentnosti, průhlednosti
podnikání v nejrůznějších oborech, potěšilo by mě, kdyby někdo
sečetl, kolik peněz z veřejných i soukromých zdrojů pohltí
sportovní podnikání, neboť profesionální sport už je nejvíce
ze všeho jen velmi výnosným podnikáním v průmyslu zábavy.
Tuším, že se brzy dočkáme fotbalového turnaje na hradním
nádvoří; dlažbu pokryjí umělým trávníkem a prostoru tu najdou
dost; pokud by překážela Svatovítská katedrála, lze ji při
současných technických možnostech přesunout na čas turnaje
někam stranou. Někdo to určitě zaplatí. |
