|
|
Netušená tajemství lásky Marie a Juliena
 Po
Krásné hašteřilce, oproti verzi v kinech zkrácené pro televizi
na polovinu, připravila Česká televize další snímek
francouzského režiséra Jacquesa Rivetta – Příběh Marie a
Juliena (čtvrtek 6. března, ČT 2, 23.20). Dlouhou dobu se
odvíjí jako záměrně monotónní psychologické drama, jehož
kriminální zápletka se posléze ukáže být hodně formální, ne-li
nesmyslná. Dominuje tu vášnivý milostný vztah, rozvinutý mezi
postarším hodinářem Julienem (Jerzy Radziwilowicz), jenž
zneužije blíže neobjasněné vydírání ke snadnému obohacení, a
tajemnou Marií (Emmanuelle Béartová), k níž náhle přilne.
Opět se dočkáme obvyklého režisérova stylu: postavy jednají a
mluví nevzrušivě, jako kdyby upadly do transu. Veškeré dění
ostatně připomíná zdánlivě realistické snění, pod jehož
povrchem stále zřetelněji prosvítá bizarnost. Ačkoli zvuková
rovina, vědomě vybuzena, naznačuje jakési zakotvení v
pouličním ruchu, prostředí starého, ošuntělého domu, v jehož
přítmí se většina událostí odehrává, izoluje celý příběh od
vnějšku. I množství postav je krajně omezené a scén
odehrávajících se na ulici je pomálu, vlastně jen rámují
samotný příběh, když signalizují jakýsi sestup do něho a v
závěru pak výstup, motivovaný hledáním skutečného stavu věcí.
Podle stále znepokojivějších náznaků se totiž mezi živými
usídlují bytosti ze záhrobí, lidem k nerozeznání podobné – jen
s tím rozdílem, že z tržné rány jim neteče krev, že rády šíří
znepokojivé, varovné zvěsti, že se vyznačují kromobyčejnou
potřebou lásky. Rivette nezdůvodňuje, proč přicházejí, účelem
jejich návštěvy může být smíření (jako v případě mrtvé sestry
vydírané podnikatelky), ale také potřeba vyrovnanějšího citu
než toho, který se stal osudným. Návrat mrtvých však nenese
ani stín nějakého děsu, evokuje jen jakousi paralelní,
tlumenou existenci, na níž lze za příhodných podmínek i
zapomenout.
Příběh Marie a Juliena tak zdůrazňuje snovost a fantazijní
fabulaci jako nedílnou součást lidského žití. A zda se
Rivettova optimistická vize o nalézání klidu i odpuštění –
navzdory vizuální vytříbenosti a malebnému zdání oduševnělé
ušlechtilosti – občas neblíží prázdnému samoúčelu? Posuďte
sami.
Jan Jaroš, filmový publicista |
