Dny radosti a dny smrti
Když jsem z letadla uviděla světla města Mexika, měla jsem
strach. Přistaneme – a co dál? O Mexiku se mluví jako o
největší světové metropoli, v městě a jeho předměstích má žít
na dvacet milionů obyvatel. Věděla jsem sice, jak se z letiště
dostat do centra, ale bála jsem se neznáma – co uvidím, jak se
vyznám. Hlavně co uvidím.
Symbol moderní doby
 Stanice
metra Zócalo – hlavní náměstí. Zdobná katedrála, výstavné
paláce z 18. století. Vypadalo to jako ve velkém španělském
městě – okázale, důstojně, pochmurně.
V jedenáct večer byly ulice dlážděné velkými kameny prázdné,
jen tu a tam čisticí vůz.
Zima! Několik bezdomovců se krčilo pod špinavými přikrývkami.
Město Mexico leží 2240 metrů nad mořem.
Pohled na lidi mě překvapil – vesměs malé postavy, snědí,
bytelní, řekla bych kompaktní. Vypadali čile a vesele. Pěkné
obchody a čisté ulice zaplavené sluncem.
Poblíž náměstí Santo Domingo jsme našli malou jídelnu a
posnídali jako Mexičané – nudlovou polévku, rýži a kukuřičné
placky. Z této staré lidové čtvrti se město zdálo vlídné a
přístupné.
Ale letecký pohled ukázal, jak je město Mexiko obrovské.
Obyvatelé metropole Nového Španělska zde bojovali o
nezávislost a později také o demokracii. Na místě někdejšího
jezera Texcoca se vzpínají zářivé mrakodrapy a do široka
roztékají chudinské čtvrti. Ciudad de México – symbol moderní
doby! Jeho prestižní stavby, muzea a univerzity, trhy a
dopravní zácpy – z celé země sem přicházejí lidé plni nadějí
na nový bohatý život.
Podrážky z ryzího zlata
Když roku 1519 lodi Hernána Cortéze přistály v Mexickém
zálivu, mělo Mexické údolí asi milion a půl obyvatel, z toho
dvě stě až tři sta tisíc žilo v ostrovním městě. V té době to
představovalo velmi husté zalidnění.
Aztékům vládl v Tenochtitlánu císař Montezuma, který řešil
vážné dilema. Na jedné straně se obával vpádu cizinců, ale
zároveň očekával předpovězený příchod významného boha
Quetzacoatla. Toto božstvo v dávných dobách opustilo Mexico na
voru spleteném z hadích těl, ale slíbilo, že se vrátí – jeho
plavidla měla připlout z východu. K této události mělo dojít
shodou okolností právě v roce, kdy k mexickým břehům dorazil
Cortéz.
 Zprávy
o španělských lodích a početná hrozivá znamení císaře zmátly.
Chystal se kapitulovat, bál se, váhal. Pokoušel se Cortéze
zdržet, nepustit ho do Tenochtitlánu – marně. Dobyvatel, hnán
mocnou touhou po kořisti i po nových objevech, se vydal do
vnitrozemí a nehledě na překážky postupoval. Na své cestě
bojoval i vraždil. S národy, podrobenými Aztéky, uzavíral
spojenectví.
Cesta byla nebezpečná, svízelná, vedla horami. Z jejich
vrcholu pak Španělé spatřili Tenochtitlán. Při pohledu na
dokonalé, krásné a velké město užasli. Cortézův společník
Bernal Díaz vzpomíná na „množství příbytků a jiných sídel na
vodě a paláců postavených na pevné zemi“.
Největší města tehdejší západní Evropy, Londýn, Řím, Benátky,
neměla víc než sto tisíc obyvatel – Tenochtitlán měl nejméně
dvakrát tolik.
Ve středu města, na hlavním náměstí, které Aztékové považovali
za střed světa, stál chrám – 46 metrů vysoká pyramida – a
císařův palác. Montezuma šel Španělům vstříc. Diáz o tom píše:
„Císaře nesli pod baječným zdobeným baldachýnem, pokrytým
zelenavým peřím, ozdobeným složitými vzory ze zlata a stříbra
i zvláštní výšivkou, na které porůznu visely perly a
nazelenalé měděné kameny. Montezuma byl podle svého zvyku
ušlechtile oděn, na nohou měl sandály, jež měly podrážky z
ryzího zlata a jejichž svršky byly zdobeny drahými kameny.“
...a srdce jí vrhl do tváře
Císař Cortéze přivítal a ubytoval ho v paláci, který dříve
patřil jeho otci. Španělé obdivovali nástěnné malby,
basreliéfy, barevné látky a zlaté závěsy, cedrové sloupy s
vytesanými květinami, ptáky a rybami. Procházeli se v
kvetoucích zahradách, žasli, když viděli císařovu soukromou
zoologickou zahradu...
Cortéz byl uchvácen i vzhledem kněží. Píše o tom ve svých
dopisech panovníkovi Karlovi V.: „Od okamžiku, kdy se stanou
služebníky bohů a jejich vykonavateli, nerozčesávají ani
nezkracují své dlouhé černé vlasy.“
Černé vlasy slepené krví obětí. Jejich hlavy ukládali Aztékové
na zvláštní police před vstupem do chrámu. Španělé hlavy –
některé vybělené sluncem, jiné krvavé - spočítali. Bylo jich
víc než 136 tisíc.
Podle aztéckého náboženství potřebovali jejich bohové krev k
tomu, aby zajistili základní chod věcí: například aby slunce
vycházelo a hřálo, aby déšť svlažil pole, aby si zajistili
přízeň boha války...
 Oběti
stoupali po schodech vedoucích na vrchol pyramidy. Tam na ně
čekali kněží Obličeje měli začerněné sazemi, kolem hlavy
omotané kožené pásy, vlasy zakrvácené, tělo pokryté rituálními
jizvami. Kronikář Diaz obřad popisoval takto: „Jeden chytil
oběť za ruku, druhý za nohu, jiný za druhou ruku a další za
druhou nohu. Srazili nešťastníka zády na kamenný stolec, kde
ho lapil pátý kněz, který mu položil přes hrdlo jařmo ve tvaru
hada. Nejvyšší kněz pak otevřel oběti obsidiánovým nožem hruď
a s neobyčejnou zručností a rychlostí z ní holou rukou vyrval
srdce. Ještě tepající je vyzdvihl ke slunci a horké výpary
vstoupaly vzhůru. Potom se kněz obrátil k modle a srdce jí
vrhl do tváře. Poté nechali obět skutálet ze strmých schodů
pyramidy.“
Na aztéckých troskách
Zócalo, hlavní náměstí města Mexico, se nalézá v těsném
sousedství někdejších aztéckých paláců, chrámů a pyramid. Na
jejich troskách se Cortéz rozhodl vybudovat nové sídelní město
Nového Španělska. Od Aztéků nepřevzal téměř nic, snad jen
dovednost, jak budovat na močálu, a stavební materiál ze
zbořených chrámů.
Mezitím zdecimovaly původní obyvatele Mexického údolí
neštovice a jiné neznámé nemoci, přinesené z Evropy, hladomor
a další pohromy. Z půldruhého milionu klesl jejich počet na
sto tisíc. Španělé se snažili vyhladit aztécké náboženství – a
spolu s ním i indiánskou indentitu – až do základů. Obyvatelé
Mexika se měli stát katolíky.
Elegantní metropole Nového Španělska s rovnými širokými
ulicemi, paláci a budovami podle španělského vkusu byla
postavena z rudého vulkanického kamene, stejného, jaký
Aztékové používali ke stavbě svých chrámů. Vznikly nemocnice,
kostely, paláce, univerzity. Mnoho z těchto staveb dnes stojí
trochu našikmo. Město Mexico prožilo zemětřesení, ale důvodů
může být více. Když Španělé zničili aztécké kanály – zaváželi
je kamennou drtí –, zbavili město jeho drenážního systému.
Důsledkem byly opakované záplavy vodami jezera Texcoca. Ty
ničily domy a přinášely nemoce. Stalo se nutností jezero
vysušit. Přitom však Španělé postupně zničili většinu
„chinampas“, jakýchsi plovoucích zahrad. Vznikaly spojením
větví stromů, proutí a úrodné půdy. Na nich se pěstovala
kukuřice, tykve, fazole a chilli. A také květiny, které
indiáni milovali.
Kaktusový burčák pulque
Byla jsem zvědavá na mexické jídlo – zejména to vařené ve
velkých kameninových hrncích: kuřata, vepřové, skopové i ryby
v husté omáčce. Pije se pivo, ovocné šťávy nebo tepache –
fermentovaná šťáva z ananasu, někde i pulque.
Pulque je indiánský nápoj – jakýsi kaktusový burčák z agáve:
kvašená, trochu mazlavá šťáva bílé barvy. Když vládli v Mexiku
Aztékové, bylo pulque užíváno jen elitou a během rituálů. Jeho
výroba se přísně kontrolovala a opilost se stejně přísně
trestala.
Poté co přišli do Mexika Španělé, dostalo se pulque do ulic.
Pro Cortézovy vojáky bylo patrně jednou z mála dosažitelných
radostí.
Během koloniální éry se prý v hlavním městě Nového Španělska
vypila spousta pulque. Z kaktusového burčáku se stal lidový
nápoj, jehož roční spotřeba se odhadovala na 187 galonů na
osobu. Jen v centru města bylo prý v 17. století kolem dvou
set pulquerií. Pak ale přistěhovalci z Německa přinesli pivo a
lidem už také zachutnaly silnější nápoje z agáve – destiláty
mezkal a tequila.
Mermomocí jsem chtěla pulque ochutnat. Nakonec jsme s přítelem
jedno nedělní odpoledne vpadli do špinavé, zakouřené a
zaplněné putyky. Co na to místní? Vítali nás s nadšením! Dva
cizinci, už ne nejmladší a dokonce v páru! Pulque bylo trochu
rosolovité, lepkavé, vazké. Bílé přírodní je lepší než
barevné, to je ochucené limonádou. Mexičané si s námi
připíjeli, zvali nás do svých domovů, nechtěli nás pustit.
Většinou zde byli starší lidé, muži a ženy z ulice. Žádná
honorace ani krása. Ale pulque je rozjařilo, házeli mince do
hrací skřínky a tancovali.
Hledání identity
Roku 1821 se Mexiko po dlouhých bojích konečně stalo
nezávislým státem. V té době měla jeho metropole už 160 tisíc
obyvatel. Diktátor Porfirio Díaz – vládl od roku 1877 až do
roku 1911 – přivedl do země i hlavního města zahraniční
investory. Metropoli okrášlily paláce a divadla v pařížském
stylu. Postavilo se sto padesát kilometrů tramvajové dráhy,
jezero Texcoco bylo již téměř odvodněno, město se mohlo
rozrůstat a brzy mělo půl milionu obyvatel. Historické centrum
však zůstávalo takové, jaké je v 16. století postavili Španělé
– až do roku 1978!
Tehdy učinili dělníci při rozmisťování elektrických kabelů
nález. Objevili kamenný kruh o poloměru tří metrů s
pozoruhodným reliéfem: hlava, paže, nohy a torzo nahé ženy.
Znalci aztécké kultury poznali bohyni měsíce, okrášlenou
rolničkami – proradnou sestru boha války, který ji rozsekal na
kusy. Měla to být ďábelská žena, která hovořila se stonožkami
a pavouky.
Následovaly další objevy. Dělníci narazili na základy starého
aztéckého chrámu. Padlo rozhodnutí: některé koloniální stavby
budou strženy a chrám bude vykopán.
Podle legendy stál přesně na místě, kde Aztékové poprvé
uviděli svého orla (Mexiko ho má ve znaku), který sedí na
kaktusu a v zobáku drží hada. Zde se měl nalézat střed
všehomíra.
I takto hledá Mexiko svou novou identitu.
Na hlavním náměstí tančí každý den indiáni. Muži jsou ozdobeni
čelenkami z barevných per, mají nahou hruď, na nohou
chřestítka. Někteří jsou krásní. Černé vlasy spletené do copů,
čistá, matná, i když bledá pleť. Představuji si, že takhle
mohli vypadat obyvatelé Tenochtitlánu.
Pavla Jazairiová, rozhlasová publicistka a spisovatelka
Článek vznikl na základě reportážního pásma Pavly Jazairiové
Město Mexico: Cesta prostorem a časem, které uvedla Víkendová
příloha stanice Vltava v sobotu 9. února.
Foto Jiří Hůla |
