|
|
 Rudolf
Matys,
publicista
Rozhlasový comeback Daniely Fischerové
V předvečer životního jubilea dramatičky a prozaičky Daniely
Fischerové uvedla Vltava premiéru její nové rozhlasové hry
Cesta k pólu. Autorka se v ní vrátila k rozhlasové dramatice
po celých deseti letech, a řekněme hned, že to byl návrat
velmi přesvědčivý. V této novince znovu osvědčila všechny
charakteristické kvality svého rukopisu: schopnost přesné a
nervní psychologické drobnokresby, zručnost ve vedení postav,
umění vybudovat logicky neprůstřelnou stavbu dramatu, i
chytrý, obrazivý jazyk dialogů (napíše třeba: „motáte se tu
jak bludný nerv!“). Oproti některým jejím dřívějším hrám je
v ní navíc, a to jednoznačně ve prospěch věci, poněkud
oslabena tendence k jakési „modelovosti“, a naopak jsou
zvýrazněny polohy vrstevnatě nejednoznačné psychologie postav,
které vytvářejí rozhemženou, pestrou živočichopisnou mozaiku,
a v ní hodně „čechovovskou“ směs groteskního s jímavým,
úsměvného s tragickým.
Děj hry nás uvádí do domova důchodců, kde v opuštěnosti dožívá
několik jak jen možno rozrůzněných lidských typů. Mája (Jiřina
Jirásková) je někdejší, záhy ztloustlá marginální herečka,
nakonec pouhá „hlasařka“, která si ze svých frustrací pomáhá
tupou konzumací dortů a ulevuje si z nich cynicky
sarkastickými a sebeironickými glosami a komentáři. Jejím
hlavním protihráčem je snaživý Evžen (Josef Somr), bývalý
úderník, kterého „nové poměry“ příznačně proměnily v typického
workoholika. Tuto dvojici pak ve skupině doplňují figury spíše
„přihrávající“: hodná a zcela pasivní Anička (Viola Zinková) a
někdejší farmaceut Miloň (Bořivoj Navrátil).
Do jejich bezbarvé monotónní ospalé každodennosti se zalykavě
vřítí, a tím celou dramatickou situaci otevře, mladá, bývalá
cyklistická reprezentantka, v tuto chvíli jen „výkonná
referentka pro volnočasové aktivity na zkoušku“ Rút (Vilma
Cibulková). Tahle až křečovitě aktivní, generačním
„marketingovým“ slovníkem napěchovaná bytost nakoupí rotopedy
a vymyslí pro své důchodce naprosto bezúčelovou akci: mají na
oněch rotopedech závodit, kdo z nich jako první dosáhne
severního pólu! Tento groteskně bizarní nápad byl sice
virtuální, ale to co se pod jeho povrchem odkrylo, bylo až do
zadíravých hloubek skutečné. A tak se v soupeřivém herním poli
znovu rozžívají dávná traumata a ve vzájemných interakcích
postav vyhraňuje se skutečná povaha jejich vztahů. I proto, že
uprostřed bezcílného marasmu najdou aspoň nějaké téma. Znovu
tedy žijí!
Mája se nejprve samozřejmě vůči nové hře nerudně uzavře,
ostatní ji ale s různou mírou nadšení přijmou, hyperaktivní
Evžen dokonce, a jistě příznačně, slouží této absurditě, že se
přitom uštve málem k smrti. Nakonec však, po sérii
truchlokomických situací, se celá komunita navzájem sblíží. A
tak, přestože Rút (která přes své mládí je rovněž již
poznamenána jizvami po zklamáních) po zkušební době dům
opouští, zanechá v jeho obyvatelích chuť žít dál, překonat
pustotu a zhrzenost, touhu najít ještě aspoň v maličkostech
nový smysl nebo aspoň trošku radosti. I Mája se najednou chce
uplatnit: začne pilovat artikulaci a všichni se euforicky těší
na mikulášskou nadílku.
Není v tom žádný laciný „seriálový“ sentiment, nic
optimisticky pedagogického, žádný iluzivní perspektivismus –
oči Daniely Fischerové zůstávají přesné a otevřené. V umných
sítích svého dramatického eseje na téma věčných amplitud
životního úspěchu a neúspěchu, aktivity a rezignace,
zoufalství a naděje, projevuje jak „odbornou“ znalost
psychologické problematiky stáří, tak i porozumění pro povahu
starých lidí, která ani v úpadku tělesných i duševních sil a
při všech tendencích k podivínství nepřestává být vrstevnatou,
složitou, a tedy hodnou vnímavé pozornosti.
Režie hry se ujala Hana Kofránková, kterou si ovšem už od
rozhlasových (i některých televizních) děl Fischerové
nedokážeme odmyslit. A jak jinak – znovu nezklamala. Dala hře
přesný temporytmus, nápaditě ji rozčlánkovala temperamentními
„voicebandy“ – a taky ji skvěle a bezchybně obsadila. Jeden
herec byl lepší než druhý, ale přece jen mi jako
nejpřesvědčivější připadl výkon Jiřiny Jiráskové (její role
byla ostatně asi nejlíp napsána). Je zkrátka moc dobře, že se
Fischerová znovu vrátila k rozhlasu. Chyběla nám! |
