|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Právě se vracím z Hradu…
Kalendář nám ještě před nějakými dvaceti lety diktoval povinné
oslavy, společnost žila od výročí k výročí. Při jejich
oslavách se lidem vnucovalo důstojné nadšení, většinou
z nějakého osvobození. Koncem února se slavilo výročí
osvobození od vykořisťování člověka člověkem, březen přinesl
oslavy osvobození ženy, květen osvobození práce, následovalo
osvobození Rudou armádou… Tolikrát jsme byli osvobozováni a
tak málo svobodní!
Dnes už tato výročí tolik neslavíme, některá vůbec ne, jiná
v odlišné verzi, ale připomínáme si je. Opět je to spíš
starost spíš politiků a médií, lidé na historické dny celkem
kašlou, dosti má den na svém trápení. Některé momenty historie
zastupuje jako jejich ikona trapný, ponižující výjev, výrok.
Také proto je snad nejvíc otravné vzpomínání na takzvané
únorové dny. Letos nás bohužel čeká vděčně kulaté, šedesáté
výročí únorového vítězství komunistů, budeme tedy nejspíš
muset mnohokrát vidět a slyšet v médiích bučivý hlas
alkoholika Klémy, pozdějšího ostudného prezidenta: Právě se
vracím z Hradu… A znovu a zas.
Bude se kolem toho tehdejšího záznamu dělat legrace, bude se
šaškovat, teď už můžeme. Jenže co my, chudáci, kteří trpíme až
zuříme při věčném opakování téhož? Po desetiletích, když
vyvane naléhavost jistých dokumentů, se lze tehdejšímu
nadšení, manipulacím a dobovým obrázkům i zasmát, ale pocit
studu za naši minulost číhá v pozadí. Přes všechny úsměšky
platí, že trapné, ostudné, nechutné historické momenty mají
stejně jako ty rozumné či heroické nedozírné následky. Svět je
i v této chvíli takový, jaký se nám vyvinul, jak ho uhnětli
svými činy dávní i nedávní předkové.
Na šedesát let starém filmovém záznamu opět spatříme tváře
milicionářů a lidí z davu, kteří většinou už nežijí, takže co
dnes s nimi? Dá se říci o tehdejším vítězství křiváckého
režimu ještě něco nového? Může se někdy vrátit podobná
situace? Stejná nikoliv, podobná ano. Vstanou noví bojovníci,
zpívá se v písni Vězeňská, převzaté soudruhy od starých
sociálních demokratů. Je to metafora, která dnes už
s tehdejšími mukly nijak nesouvisí, spíš připomíná draka,
kterému narůstají stále nové hlavy. Vždycky vstali a usilovali
o moc, vliv, o manipulaci mas pod praporem rudým, černým,
hnědým, vždycky šlo o extremistické skupiny, partaje, v nichž
vládla a vítězí bezostyšnost, zákeřnost, kde účel světil a
světí prostředky, i ty krvavé, kde se lže pod líbivými hesly.
Jistý typ lidí právě tyhle partaje a praktiky přitahují, proto
jsou extremisté asi nesmrtelní.
Jako si jednotlivec ve své osobní historii nerad připomíná, že
se dlouho pomočoval, koktal a trápil zvířátka, tak se
společnost ošívá a stydí za svá stará „únorová vítězství“. Jen
asi čtrnáct procent voličů té celkem nezměněné partaje nejspíš
nostalgicky vzpomíná. Ostatně nemusí se obírat jen
vzpomínkami. |
