|
|
I prokletí se potřebují občas vrátit domů
„Paul Verlaine se podobá Francoisu Villonovi duchem i životem,
pokud to je možné a přípustné v naší době. Má z Villona
hříšný život, něžné srdce a prostou duši. Řekl bych dokonce,
že v okamžicích, kdy je velkým básníkem, mi připadá
spontánnější, nevědomější, nedotčenější jakoukoli disciplinou
než jeho bratr z 15. století.“
Jules Lemaitre, který tuhle poklonu složil básníkoviovi, by ji
zřejmě musel formulovat jinak, pokud by se Verlaine nebyl
potkal s Arthurem Rimbaudem. A sám Verlaine, kterému v úterý
24. června v 17.30 složí hold i pořad z cyklu Velké osudy
stanice ČRo 2 – Praha, by asi nikdy nezaložil to krásné
společenství „prokletých básníků“, jemuž dal jméno, a tím si
současně řekl o to být jeho vůdcem.
Protože ti dva, Verlaine a Rimbaud, po jistou dobu svorně
spolu kráčeli v jakémsi objetí, jež pro oba znamenalo ohromné
tvůrčí vzepětí, současně však pro ně byloilujícím manželem. To
vše se s příchodem Rimbauda změnilo a Mathilde si tak do svého
deníčku mohla zapsat: „Rok ráje, rok pekla a neustálého
utrpení, taková byla dvě léta mého manželství. Co bylo
příčinou mého zlomeného života a později i smutné a
dobrodružné existence Verlainovy? Rimbaud! Absint!“
 Verlaine
od své manželky a dítěte nakonec uteče, aby se s Rimbaudem
toulal a naplňoval tak zásady „prokletých“.
Avšak ani těm dvěma osud nedopřeje dlouho kráčet spolu. Jejich
rozchod je ovšem velmi dramatický – Verlaine v hádce přítele
postřelí. Zranění není vážné, postiženým je spíše Verlaine,
který si za to odsedí dva roky. Ale možná je to jen vnější
zdání, víc to zasáhne Rimbauda, jenž od té chvíle už nenapíše
ani verš, a to mu ještě není ani dvacet let.
Verlaina to rovněž poznamená na celý život. Přišel tak o
přítele, a díky němu i o manželku, se kterou žít nedokázal,
ale bez ní už jenom živoří. Protože i ti, kteří se rozhodli
toulat a žít podle (ne)zákonů „prokletých“, se potřebují občas
vrátit domů.
Byl to básník, to jediné je pro nás důležité. Tedy i bude,
protože patří k těm – nechceme říci prokletým – tedy
nesmrtelným.
Michal Madry, redaktor ČRo 2 – Praha |
