|
|
Bratři Ebenové: Chlebíčková nostalgie
 Můžete
mi popsat, jak takové turné bratří Ebenů vypadá?
David: Velmi vesele. Nebývá to tak často, takže se
vždycky těšíme.
Marek: Jezdíme mikrobusem, protože nás je dohromady
sedm, a je to příjemné. Nikdy neškodí, když kapela zůstává
pohromadě: jednak se dá pomoci s balením a vybalováním, a taky
se cestou probere spousta věcí…
Takže žádné orgie? Statistiky říkají, že muži ve vašem věku
prý nejlíp vědí, co staří Římané mysleli výrazem Carpe diem.
Marek: Jestli jste si představovala divoké rockové
večírky, tak to bylo moje největší životní překvapení. Vždycky
jsem si myslel, že rockeři jsou nespoutaní živlové, ale když
jsme začali hrát s kluky z Etc., přišli nám do kapely tři
pedanti a náš basista Jaromír Honzák byl čtvrtý. Alfou a
omegou všeho byla vždy kvalita muziky, nikdy jsem nezažil, že
by někdo šel na jeviště a měl byť jen malou špičku. Přece jen
ale s sebou vozíme lahev – většinou kvalitní jednosladovou
whisky, a protože dobrou lahev nemůžete rozlít do ošklivých
sklenic, dostali jsme darem krásné starožitné skleničky, na
něž jsme si nechali udělat zvláštní kufr, který vypadá jako
pouzdro na hudební náčiní. Samozřejmě, jedna lahev na sedm
muzikantů není zrovna mnoho, ale my si to užíváme a
konkurenční kapely si mezitím naše speciální vybavení fotí.
Vaše společné hraní pravděpodobně vyplynulo z rodinného
muzicírování...
David: Představa naší rodiny jako muzicírujícího týmu
je spíše iluzorní. Každý se sice zabýval hudbou, tatínek u
klavíru komponoval, cvičili jsme na své nástroje, to ano. Ale
že bychom spontánně začali muzicírovat, po obědě popadli
nástroj a ostatní se přidali, to se nám, myslím, nepřihodilo.
Jak jste se tedy dali dohromady?
Marek: Já byl asi průkopník. Hroty ostychu jsem začal
ulamovat v country kapele, dostali jsme první Portu, trochu
jsem se otrkal a řekl si, že bych mohl zkusit svoje věci.
Založili jsme novou kapelu, tam už hrál Kryštof na trubku, ale
zkoušení bylo natolik obtížné, že jsme se rozhodli hrát pouze
ve třech a s tím, co máme doma. David zrovna začínal
s klarinetem... A tak to celé vzniklo. Musím ale říct, že
všichni tři jsme vždycky měli dost tvrdou autocenzuru, protože
když vyrůstáte v rodině, jako byla ta naše, kde máte z jedné
strany tátu a z druhé Ilju Hurníka, oba špičkové skladatele a
interprety, jen velmi těžko vstoupíte na stejný led. Jediný
David vystudoval konzervatoř a živí se muzikou, pro nás dva je
to spíš hobby.
Kryštof: Já už jsem v té době studoval matematiku.
Právě na to jsem se chtěla zeptat. Matematik v tak umělecké
rodině…
Kryštof: Pro mne to byl spíš experiment. Když mi bylo
šestnáct, dostala se mi do rukou kniha Jitro kouzelníků, to
byl takový populární bestseller, kde se o matematice psalo
téměř jako o ezoterické nauce a mě to nadchlo tak, že jsem to
chtěl zkusit. Pak jsem ovšem rychle vystřízlivěl, ale bavilo
mě to pořád, a tak jsem u toho zůstal. Teď dělám aplikovanou
statistiku, kde se uplatní zkušenost a intuice. Má to možná
blíž k muzice než teoretické obory.
Nic si pod tím nedokážu představit.
Marek: Mně se vybaví například Medard.
Znám jen pranostiku o Medardově kápi…
Kryštof: Medard je náš projekt v Ústavu informatiky AV
ČR. Počítáme předpověď počasí a čistoty ovzduší, výsledky
dáváme na internet, využívají to cyklisté, zemědělci, různé
firmy, a samozřejmě lidé, kteří se rozhodují, zda si vzít
deštník či ne.
Marek: Tipnul bych si, že kromě Kryštofa jsem
nejčastějším návštěvníkem Medardových stránek já. Medard
ukazuje počasí po hodinách, což ocením například při golfovém
turnaji. Když se dozvím, že začne pršet na druhé devítce, vím,
že první devítku musím uhrát co nejrychleji, protože v dešti
mi to moc nejde. Podle Medarda a podle toho, co Kryštof řekne,
si rozvrhuju síly.
David: Mám Medarda taky v oblíbených položkách.
Plánujeme podle něj rodinné výlety.
Šárka Vieweghová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. 6. |
