|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Jděme s nimi do hloubky!
„Pojďte s námi do hloubky“– tak vyzývá své posluchače
„verbální logo“ stanice Český rozhlas 6, jediné u nás, která
je orientována téměř výlučně jen na mluvené slovo a
systematicky se věnuje především nejrůznějším podobám a žánrům
analytické publicistiky. A ovšemže nejenom jí: třeba i náročné
dokumentaristice, pořadům, které zasvěceně seznamují
posluchače s novinkami z oblasti politologické i historické
literatury. Vysílá rovněž diskuze na témata politická,
kulturní, ekonomická, ekologická, náboženská, „genderová“,
obecně společenská, i všemožná jiná, ovšem vždycky nějak
závažná, tedy nebulvární, a rovněž eseje, kontaktní pořady,
rozličná zamyšlení jak nad aktuálními lokálními problémy, tak
nad otázkami nadčasovými...
Že to všechno připomínám zbytečně a nosím tedy dříví do lesa a
sovy do Athén? Ale kdeže! V posledních letech jsem musel na
tuto stanici upozornit přinejmenším šest svých známých, u
nichž jsem právem mohl předpokládat, že takové cesty do
hloubky, a tedy i k vzájemným souvislostem a podmíněnostem
nejrůznějších životních jevů preferují. Myslím tedy, že
rozhodně stojí za to tuhle nezaslouženě skromnou Popelku
rozhlasového vysílání aspoň občas výrazněji připomenout.
Já sám se už bez ní řadu let málem nedokážu obejít: skoro
každý den si aspoň „odeberu vzorky“, přinejmenším z hlavního
publicistického pořadu Šestky, z Názorů a argumentů, abych byl
„trochu v obraze“, a pokud mi to čas dovolí, snažím se
zachytit něco i z těch programových řad, které mě zajímají
(Hovory o médiích, Lidé pera, Historie věčně živá, Politická
analýza dneška) a musím říct, že mě skutečně jen málokdy něco
vyloženě zklame. A protože se považuji za posluchače a
nedokážu být hltavým spotřebitelem hekticky rozcupované
klipové všehochuti, naprosto mi nevadí, že tempo vysílání
Šestky je poněkud pomalejší, než je v kraji zvykem, že její
pravidelné zprávy nejsou kratší než deset minut a komentář než
minut pět, a že leckteré závažné téma, pokud je inteligentně a
kvalifikovaně zpracované, nemusí ani trochu nudit ani při
„šestkovém standardu“ padesáti minut.
Jaký taky div, když tým stanice, kterou řídí někdejší
polistopadový ústřední ředitel Československého rozhlasu Peter
Duhan (na programu se redakčně a autorsky„zblízka“ podílí přes
padesát lidí, z toho počtu asi patnáct „interních“ redaktorů),
představuje takový soubor publicistických osobností, jaký,
přinejmenším pokud jde o jejich odbornou kvalifikaci i tvůrčí
dispozice, včetně těch autorských, se zřejmě tak šťastně
nesešel v žádném jiném českém médiu, nejenom elektronickém
(snad jen v něčem příbuzná redakce týdeníku Respektu by mohla
být srovnatelná). Líbí se mi i celkové „klima“ vysílání,
linoucího se z té utěšené vinohradské vily v Dykově ulici, je
příjemně názorově pluralitní, neafektované, otevřené, nic
nevnucující. A když někdy zachytím i sobotní pořad Volejte
Šestku, uvědomím si s potěšením, že úrovni vysílání víceméně
odpovídá i úroveň jeho posluchačů – exhibicionistické
psychopaty nebo vulgární primitivy abys mezi nimi pohledal,
zato chytré lékaře, kantory, architekty, to daleko spíš!
A lidi, kteří program dělají? Jedno jméno lepší než druhé!
Většinou jsou sice, a nutně, ve svém záběru
„širokospektrální“, ale jejich práce je většinou opřena o
solidní grunt v jednom oboru. Tak třeba Libor Dvořák je
zasvěceným specialistou především v ruské problematice (i díl
své mnohaleté překladatelské praxi), editor stanice Karel
Wichs je zase kvalifikovaným hispanistou, a podobně bychom
mohli mluvit i o dalších; kdo jiný by taky mohl lépe
komentovat právní problematiku než profesor Vojtěch Cepl, kdo
druhý tak dobře hovořit o politicko-etických záležitostech než
Petr Příhoda, jehož oborem je právě lékařská etika? A co do
širokého spektra humanistických disciplin rozkročený Milan
Hanuš? Co v prostoru mezi politikou a hudbou laborující Ondřej
Konrád? A co „ryzí“ novináři a komentátoři, ti interní i
externí, mladí i starší, většinou samá „první liga“ – Jiří
Ješ, Karel Hvížďala, Radko Kubičko, Jefim Fištejn, Martin
Schulz, Daniel Raus, Ivan Štern.
Hodně, a někdy i dost zmateně, se u nás diskutuje o úloze
„médií veřejné služby“. Nuže, jsem naprosto přesvědčen, že
přímo klasickým příkladem takové ničím naprosto nezastupitelné
služby veřejnosti, přesněji řečeno občanské společnosti a
jejímu rozvoji, je mimo jakoukoliv pochybnost právě rozhlasová
Šestka! |
