|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Nálady, dojmy a upomínky
Zdeněk Fibich mi snad odpustí, že jsem použil názvu jeho
klavírního cyklu pro dnešních pár řádků, které se hodlají
pohybovat souběžně s náladami letních odpočinkových chvil,
tedy spíš nalehko, a promiňte, že i trochu roztěkaně...
Bylo to někdy v první polovině devadesátých let, kdy na
semináři pořádaném v rámci festivalu Prix Bohemia Radio
referoval jeden z dramaturgů BBC o nových trendech v britské
rozhlasové dramatice. Se zkušeností šedesátých let jsme
tenkrát považovali tuto vznešenou instituci přímo za pevnost
elitní, intelektuálně náročné slovesné produkce. Tím víc nás
ovšem překvapilo, když jsme se dozvěděli, že se BBC začala
orientovat i na celkem jednoduché, kratší dramatické útvary,
které byly určeny hlavně pro dálkové řidiče, především
kamionů, kteří podle diferencovaných výzkumů poslechovosti už
tehdy představovali významný segment posluchačské obce.
Britští dramaturgové měli na mysli relaxující texty, které by
nestrhávaly pozornost šoférů na složitější, hloubkovou,
případně konfliktní psychologickou problematiku jednotlivých
příběhů, ale ani na jejich přílišné dějové napětí, které by
zkrátka jen udržovaly svým příjemným, harmonickým tokem
pozitivní vyladění posluchačů za volantem a snad by i
snižovaly jejich „index“ únavy.
A tak mě napadá: Nemohl by to být jakýsi podnět i pro náš
rozhlas, zejména pro Radiožurnál? Představuji si, že by taková
nenáročná, „sitcomová“ dílka mohla potěšit i ty šoféry, kteří
uvíznou na několik hodin v beznadějných zácpách a kolonách,
třeba na takové D1, a jak by to zároveň mohlo redukovat
hladinu jejich stresu, a tím vlastně i možné agresivity. A
jistě by takové krátké hry, které by se samozřejmě nemusely
vůbec vázat na „šoférská“ témata a nevylučovaly by ani
anekdotičnost, docela uvítali i mnozí jiní noční nespavci.
Takový projekt by snad nemusel být ani moc nákladný, šlo by
přece v těch příbězích, volně rozházených po pláních nočních
časů, vždycky jen o několik postav a o celkem krátkou stopáž –
ledacos by se jistě dalo i reprízovat z bohatých
zásob rozhlasového archivu. A ještě poznámka na okraj tohoto
tématu: Dozvěděl jsem se, že v německé jazykové oblasti mají
značný, a to i komerční, úspěch audionahrávky dramatických
textů i jiných slovesných útvarů na nosičích typu mp3, které
si hojně kupují hlavně právě dálkoví řidiči!
Ve dnech letního volna se snažím především užít si co nejvíc
pro mě té nejvzácnější a ve velkoměstském temporytmu málem
nedosažitelné duševní krmě: přírodního ticha. A tak ještě
připojuji letmou třásničku i o něm. Dávní fyzikové tvrdili, že
příroda má strach z prázdnoty, „horror vacui“ tomu říkali – a
podobně bychom snad mohli zjišťovat, že rozhlas má někdy tak
trochu „strach z ticha“. Prožívají jej i někteří rozhlasoví
režiséři, ale rozhodně mezi ně nepatřil zvěčnělý režisér Josef
Melč. Ten ve svých slovesných kreacích uměl s tichem, rozuměj
tedy s pauzami, pracovat přímo mistrovsky – používal jich
dokonce několik „druhů“ a dokázal jimi pozornost těch
posluchačů, kteří významotvornému tichu už odvykli, napínat až
na samu mez.
Nikdy ovšem v té věci nedosáhl „světového rekordu“: jak jsem
se kdesi dočetl. Nejdelší pauza, která kdy byla natočena v
rozhlasové hře, trvala přesně dvacet šest vteřin, a to se prý
už mnoho posluchačů vrhalo ke svým telefonům, co že se to
v rozhlase, ne-li dokonce ve světě stalo... Josef Melč tak
ovšem činil z hlubokého přesvědčení, že, jak říkával, pravé,
obsažné a platné slovo, nemá-li být jen všezahlcujícím
rychlokvašným tlachem, tak často mlátícím o překot jen
prázdnou slámu, vždycky „roste z ticha a do ticha se zase
vrací“... Svatá pravda, ne? |
