|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Když právo umírá
Ženě, kterou dobře znám, se stala takováto věc: Podle závěti
měla dědit po zemřelé přítelkyni, která neměla ani děti, ani
jiné blízké příbuzné. Jenže pak se objevil muž, který se
označil za příbuzného zesnulé, a policie mu vydala klíč od
jejího zapečetěného bytu. Ten pán-zloděj si z něj odnesl
cennosti, přišel si na statisíce. Lup pak převedl na své
příbuzné, a protože sám zemřel, rozsudek nad ním o tři roky
později dědičce k náhradě nepomohl. Ne dost na tom, majetek
zesnulé, který nebyl ukraden, se stěhoval z jednoho úředního
skladu do druhého, a když si ho dědička devět let (!) po smrti
zůstavitelky směla z rozhodnutí jiného soudu převzít, ukázalo
se, že byl ještě více rozkraden. Po opakovaném loupení zůstaly
nepotřebné, vlhkem, plísní a krysami poničené věci, které se
daly nanejvýš vyvézt na skládku.
Zcela hodnověrně vím ještě o jednom případu spravedlnosti
pokroucené více než paragraf. Statutární zástupce jisté
instituce si koncem roku 2004 vybral z jejího účtu čtvrt
milionu korun. Částku dodnes nevyúčtoval podle zákona,
záležitost se nekonečně policejně šetří. Žádnou statistiku
k ruce nemám, ale podobných případů z různých oblastí práva by
se u nás našly nejspíš tisíce.
„Spravedlnost, která nepřichází brzy, jako by nebyla,“ řekl
jsem nedávno jednomu úspěšnému právníkovi a ten mi s úsměvem
odvětil: „Milý pane, zvykněte si. Právo není absolutní, má své
limity stejně jako medicína. Doktor taky všechny neuzdraví.“
Ten výrok mě dodnes tlačí jak rozedřená pata. Ano, právo jistě
není všemocné, zvláště když chybějí dobré zákony. Rychlost,
s jakou parlament novelizuje své sotva schválené zákonné
normy, je mi dokladem převažující neúcty k právu jako
takovému. Skutečnost, že téměř dvacet let po pádu
komunistického režimu se soudí podle jeho občanského a
trestního zákoníku, je potupou. Ale i když odhlédneme od
kvality zákonů, zůstává prostor pro jejich výklad a tu je
zřejmé, že jak policie, tak soudci či notáři nejednou chybují.
Stejně jako lékaři, jak naznačil onen právník, jako občas
každý z nás. Jenže principiálně pomalá spravedlnost není totéž
co chyba jednotlivce, ať už je jím kdokoliv. Je to nemoc
právního systému, která navíc podlamuje mravnost, protože kde
se jedni nemohou rychle domoci práva, tam jiní právem
pohrdají.
V právníkem předestřené paralele s medicínou je mi to, jako by
sanitka přijela k vážné dopravní nehodě s týdenním zpožděním.
Možná by lékař i potom někomu pomohl. Spíše by však našel
mrtvé, kteří zbytečně zemřeli kvůli meškající pomoci. Stejně
tak u nás každý den umírá spravedlnost všude tam, kde se lidé
celá léta marně dovolávají práva.
Nemohu si pomoct, právo tak jako lékařská pomoc je vždy
urgentní, protože v konci konců jde v obou případech o život:
jednou těla, podruhé víry, že žijeme ve slušné zemi. |
