|
|
 Láska a
vzdělání polidští i divocha
Francouzský režisér Francois Truffaut je zvláštní případ:
mnohé jeho filmy dospěly do takové podoby, proti níž coby
kritik ostře brojil. Snad jedině s tím rozdílem, že
nenapodobují brak francouzský, nýbrž americký. V Truffautově
cyklu, který záslužně zařadila Česká televize, jsme si to
mohli ověřit hned na dvou titulech – Nevěsta byla v černém a
Siréna od Mississippi. Teprve Divoké dítě (ve středa 29. října
ve 20.25 film uvede ČT 2) zjednává nápravu.
Snímek vznikl v roce 1969 a popisuje skutečnou událost:
nalezení chlapce vyrůstajícího mezi zvířaty a pokusy uvést jej
do lidské společnosti. Příběh, uzavřený neprodyšně do sebe,
vyprávěný v poklidně plynoucí návaznosti a využívající téměř
archaické postupy (kruhové zatmívání obrazu), se počíná
odehrávat na sklonku 18. století, kdy venkovanku sbírající v
lese houby vyděsí tajemný tvor běhající po čtyřech a
podobající se opici. Když je polapen, reaguje jako chycené
zvíře. Teprve šlechetný doktor Itard (ztvárnil jej sám
režisér) se nalezenci pojmenovanému Viktor pokusí vrátit
lidskou identitu.
Hlavní pozornost se upíná na mladičkého protagonistu:
Jean-Pierre Cargol, tvárný cikánek, kterého režisér našel
doslova na ulici, úchvatně ztvárnil lesní mládě, vyděšené i
vzpurné. Viktorova houpavá chůze připomínající opičí,
chlemtání vody jen pozvolna nahrazené pitím z misky, posunkové
vyjadřování i chabé pokusy vydat ze sebe přiměřený zvuk, to
vše vymezuje postupně se měnící chlapcovu psychiku,
rozklenutou nad ochotou se učit i náhlými záchvaty bezmála
padoucnicovitého vzteku.
 Truffaut
celé své vyprávění pojednal jako záznam o průběhu jednoho
experimentu. Ostatně Itardovy průběžně předčítané postřehy,
současně zapisované do deníku, tvoří jakýsi vnitřní komentář,
v němž se doktor svěřuje se svými pochybnostmi i nadějemi. A
nad Viktorovou budoucností se vskutku vznášejí otazníky: když
jednou prchne z doktorovy domácnosti, záhy se vrátí, protože
zjistil, že již nedokáže vylézt na strom ani si opatřit něco k
snědku. Divochem být přestal, ale k plnohodnotnému člověku
ještě nedospěl.
Jan Jaroš, filmový kritik
Foto MGM |
