|
|
 Karel
Košárek,
klavírista
Co vás podnítilo k zájmu o skladatele Duška?
Impuls přišel od Českého rozhlasu, od dramaturgyně stanice
Vltava Dagmar Henžlíkové, která mi projekt nabídla. Duškovy
klavírní, přesněji klavicembalové koncerty určitě stojí za to,
aby se jim klavírista věnoval.
Dušek žije je v hudebním povědomí spíš jako manžel slavné
zpěvačky Josefiny nebo Mozartův pražský hostitel...
Není to spravedlivé, protože byl hlavně velice plodným
skladatelem, napsal na čtyřicet symfonií, dvacet smyčcových
kvartetů, mnoho komorní hudby pro dechy, devět cembalových
koncertů, spoustu sonát. Ve své době byl uznáván i jako
mimořádný klavírista s osobitým stylem a schopností
improvizace. A jako organizátor hudebního života. Navíc to byl
úspěšný pedagog, mezi svými žáky měl například Leopolda
Koželuha, Václava Maška nebo Jana Vitáska. Duškovy kvality
potvrzují i klavírní koncerty, jejich půvab byl i pro mne
příjemným překvapením.
Pražský komorní orchestr, s nímž jste koncerty nahrál, to
cítil podobně?
Od nastudování až po provedení nahrávky jsme si to společně
užívali. V dnešní době, kdy se vydávají i okrajové skladby
slavných autorů – a někdy spíš se záměrem prezentovat
kuriozitu než hodnotu, prostě něco, co ještě nebylo zveřejněno
– není možné Duška opominout. Jeho hudba je v mnoha případech
srovnatelná se slavnějšími současníky; poslechněte si třeba
nádherné, nápadité a invenční pomalé věty klavírních koncertů.
Doufám, že naše CD aspoň trochu přispěje k Duškově
rehabilitaci.
Máte obdobně blízký vztah k jiné starší české hudbě?
Určitě, kromě Duška se zabývám například tvorbou Jana Václava
Huga Voříška, i když ten už patří stylově skoro do raného
romantismu. Pro Český rozhlas jsem už nahrál Voříškův cyklus
Impromptu, opus 7 a jednáme o dalších dílech. Byl bych rád,
kdyby se mi komplet Voříškova klavírního díla podařilo
dokončit. Chtěl bych taky v budoucnu nastudovat některou z
pozdních sonát Jana Ladislava Dusíka.
Pocházíte z Kroměříže, města, které proslavila hudba Pavla
Josefa Vejvanovského, ale i řada pamětihodností, konzervatoř,
bohatý kulturní život. Ovlivnilo to vaši cestu k umění?
U mě je to prostší, hlavní roli hrála moje rodina, oba rodiče
byli profesionální muzikanti. Ale po pravdě řečeno, dneska je
skoro jedno, kde bydlíte. Díky médiím vás kultura dostihne
kdekoliv. Je ovšem pravda, že Kroměříž je opravdu krásná;
v uličkách cítíte na každém kroku závan historie a zvláštní
atmosféru, jsou tu nádherné zahrady. Proto svůj život stále
dělím mezi Prahu a Kroměříž, kde mám i rodinu.
Patříte ke generaci, která už měla možnost studovat v
zahraničí, od mládí jezdíte po světě. Odkud jste si odnesl
nejvíc zajímavých zážitků?
Pro mě bylo určitě důležité a v mnoha směrech rozhodující
studium v Americe, strávil jsem tam skoro pět let. Ale jinak
bych těžko dělal nějaký pořadník, co bylo nejzajímavější.
Každý koncert nebo vystoupení jsou neopakovatelné, jsou
střípkem do mozaiky pocitů a zážitků které mě obohacují,
utváří a věřím, že se i následně promítají do mé hry. Mám
krásné vzpomínky na koncert v Paul Klee Centru v Bernu, stejně
tak třeba na zahájení Jazzových dní ve Znojmě, koncerty
s Magdalenou Koženou v Japonsku nebo recitál v rámci Týdne
židovské kultury v Holešově. Nemusí to být velké a slavné
sály, stačí mi lidé, kteří přijdou na koncert Kruhu přátel
hudby v malém městě – právě ti dokážou vytvořit atmosféru, na
kterou se nezapomíná.
Agáta Pilátová
Foto Jarka Šnajberková a David Port
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. října. |
