|
|
Smrti, smrti, tys hladová
Hřbitov oddělený od živých vysokou zdí a vystrčený do polí.
Nebo hřbitov jako součást života obce – rozložený kolem
kostela. Tichá truhlice příběhů. Takový je krchov
v jihočeských Albrechticích nad Vltavou. Hřbitov tam mají jako
otevřenou knihu – sbírku osudů. Jako antologii rozličných
životaběhů, poutí naplněných i přervaných. Albrechtický
románský kostel svatého Petra a Pavla a kolem něj do kruhu
hřbitovní pole s márnicí. Vertikála a kruh.
Zdejší katolickou farnost spravoval od roku 1819 až do roku
1854 vzdělaný farář Vít Cíza. Když mu v Albrechticích na faře
zemřela v roce 1838 sestra a posléze i matka, ve svém
osamocení přemýšlel, jak by se odvděčil za jejich péči. Sám o
tom napsal do kroniky: „Napadlo mi, bych z cihel ten památník
na způsob malé kapličky na ohradě hřbitovní mým zemřelým
miláčkům vystavěti dal.“
 Postupně
se k němu připojil i místní mlynář, kterému před nedávnem
zemřela žena a zanechala pět dětí, a k nim se přidal i otec
zemřelé čtrnáctileté dcery. Vznikly tak první kapličky
ve hřbitovní zdi – s vymalovaným patronem zemřelého od
venkovského malíře Mikuleho a s nápisem pod obrazem, který
zveršoval farář Cíza. Následně se připojil učitel Kubíček a
jakýsi chalupník, kteří chtěli nechat podobné pomníky postavit
svým drahým. Na svůj náklad Cíza vybudoval kapličkový hrob pro
zemřelého chuďase, aby – jak sám napsal – „mezi bohatými také
chudí byli“.
Připojovali se další osadníci, až vznikl kolem hřbitova
doslova obrazově-literární areál se sto osmi epitafy a
freskovými malbami. Farář se staral i o to, aby byl tento
celek zachován pro budoucnost. Uložil větší finanční obnos se
svým vkladem a se sbírkou osadníků na pětiprocentní úrok a
také na hřbitově vysázel padesát ovocných stromů – sčesané
ovoce by se prodávalo a z výtěžku by se také leccos mohlo
financovat. V Albrechticích tehdy skutečně měli hřbitovní
zahradu, či přímo sad. Leč zaúřadovali mravenci a stromy časem
uschly.
Neuschlo však živé veršotepecké slovo Víta Cízy. Každému
nebožtíkovi osobně složil na růvek verše, které
charakterizovaly jeho společenské postavení nebo povolání. A
jak napsal F. X. Šalda ve studii O literárním baroku cizím i
domácím: „Baroko žije také jako poezie pololidová ještě v
polovici 19. století. To, co zveršoval a zrýmoval farář Cíza,
není barocizování, nýbrž autentický barok prodloužený až do
devatenáctého století.“
Obec živých a mrtvých se dnes potkává na albrechtickém
hřbitově. A sám Vít Cíza leží uprostřed své obce – s maminkou,
sestrou, žebrákem, utopeným mlynářem, zedníkem, myslivcem,
hrnčířem, vorařem stiženým cholerou, kanonýrem válčícím proti
Napoleonovi, pacholkem, truhlářem, komediantkou, sebevrahem,
kostelníkem i hrobaři. Rozhlasový Souzvuk z albrechtických
epitafů, který první listopadovou neděli v 9.30 odvysílá
stanice Vltava, nám připomíná, že nastal dušičkový čas.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava |
