|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Trpaslíci
Článku v mých novinách si všiml muž, který měl hlavu na mém
rameni. Měl ji tam nedobrovolně. V metru byl takový nával, že
jsem musel držet noviny před obličejem.
„To je zajímavé,“ řekl.
„Co máte na mysli?“ zeptal jsem se ho.
„Tady to o trpaslících.“
Článek se jmenoval PROFESOR HANSEN CHCE PĚSTOVAT TRPASLÍKY.
Vědec tvrdil, že zmenšit lidi je možným řešením proti
přelidnění země. Vynález by měl celou řadu výhod. Například
rakety by mohly vynést do vesmíru dvojnásobný počet
astronautů, pokud by ti nebyli vyšší než devadesát centimetrů.
Protože na tom místě byly noviny přeloženy, musel jsem požádat
pána v lehce pomačkaném klobouku, zda by se na okamžik trochu
nezaklonil. Muž s hlavou na mém rameni mu za to slíbil, že
budeme pokračovat v četbě o profesorovi, který chce stvořit
lidské trpaslíky.
Když mi spolucestující vyhověl, mohli jsme pokračovat.
„Armády s menšími vojáky by se mohly snadněji přesunout na
území nepřítele. Kromě toho by to byla strategická výhoda.
Menší vojáci byli menším a tím nesnadnějším cílem v poli…“
četl jsem nahlas.
„Není to fantastické?“ žasl muž na mém rameni.
„Ale jak chce ten profesor udělat z lidí trpaslíky?“ zajímalo
pána v lehce promáčklém klobouku.
„Mějte strpění. To se dozvíme, jestliže se mi podaří noviny
obrátit,“ řekl jsem.
Pokoušel jsem se o to, ale uvízl jsem rukou za nějakým
opaskem.
Bylo nutno zjistit, komu patří. Uspořádali jsme malou anketu.
Člověk, který měl opasek na sobě, řekl, že sní o dni, kdy
konečně padne celá vláda a někdo zorganizuje slušnou hromadnou
dopravu. Pokud jde o opasek, má bohužel momentálně obě ruce
v kapsách a k pásku se zřejmě nedostane.
Ostatní spolucestující mu dodávali odvahy.
„Zkuste se zavrtět,“ radil mu někdo.
To byl dobrý tip. Tomu pánovi se po chvíli podařilo uvolnit
ruku z kapsy a já mohl číst dál.
„Zmenšení vojáci by mohli snadno obsluhovat knoflíky
raketových pultů a odpalovacích přístrojů…“
Pán v lehce promáčklém klobouku dal najevo, že by ho potěšilo,
kdyby zmenšování bylo možno provést ihned. Někdo mu dýchá na
krk.
Muž s hlavou na mém rameni mu zdvořile vysvětlil, že v takovém
návalu se nedá nic dělat. On dýchá na krk mně, a ačkoli ví,
jak je mi to nepříjemné, nemůže tomu při sebelepší snaze
zabránit.
Nějaká paní se ptala, komu patří nákupní taška, kterou má na
noze.
Nikdo se k zavazadlu nehlásil.
„Také v civilní dopravě by bylo možno přepravovat více
pasažérů. A to jak letecky, tak v prostředcích pozemní
dopravy…“ pokračoval jsem v předčítání.
„To je nesmysl,“ namítl pán v lehce pomačkaném klobouku.
„Proč?“ divil se muž na mém rameni.
„Protože je jedno, jestli mi tu dýchá na krk někdo, kdo měří
devadesát centimetrů, nebo někdo větší.“
„To je pravda,“ souhlasila dáma.
Muž na mém rameni pravil, že to je omyl. Situace by byla jiná,
kdyby například muž v klobouku měřil tolik, kolik měří, a
například já bych měřil jen devadesát centimetrů.
Pán, který snil o tom, že padne vláda, se přidal a prohlásil,
že velikost trpaslíků by se dala regulovat tak, aby byli
různých velikostí.
Paní byla jiného názoru.
„Když trpaslíci, tak pěkně všichni stejně velcí, prosím. A
hezky podle zákona!“
Pán v lehce pomačkaném klobouku s ní nesouhlasil. Dovede si
představit, jak by to dopadlo. Vláda by celou věc nezvládla,
takže nebohatí občané by určitě nakonec byli menší než ti,
kteří mají peníze.
Využil jsem nastalého ticha a přečetl jsem další část článku.
Dozvěděli jsme se, že profesor už uvažuje o operaci, kterou by
upravil lidskou hypofýzu tak, že by snížil růstový hormon v
těle. Jinou možností by bylo naočkovat člověku hormon, který
růst těla zastaví. Takový preparát se prý už povedlo uměle
vytvořit.
Paní zajímalo, kdo by zaplatil výdaje za zmenšení šatů, bytů,
nábytku nebo aut.
Muž na mém rameni byl proti zmenšování aut. Připadal by si
jako dítě.
Pán v lehce pomačkaném klobouku trval na tom, že by se musela
podepsat mezinárodní dohoda o zmenšení vojáků.
Člověk, který snil o pádu vlády, pravil, že první, co by
udělal, by byla miniaturizace všech ministrů – na jeden jediný
centimetr. Chtěl dodat, co by s nimi pak ještě udělal, ale
vtom už vůz zastavil.
Cestou domů jsem se šel okolo poštovní schránky.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem si klekl, abych zkusil,
jaké by to bylo, kdybych byl trpaslík a chtěl hodit do
schránky dopis.
Starší dáma mi dopis vzala z ruky a hodila ho dovnitř.
Pak se na mne mile usmála a vtiskla mi do ruky nějaké drobné. |
