|
|
 Žertovat lze i na operačním sále
Na komerčních televizích se diváci mohli po dlouhé roky
setkávat s několikasetdílným seriálem MASH, avšak málokdo z
nich asi tušil, že na počátku seriálu stál stejnojmenný
mimořádně úspěšný film, který ideálně skloubil diváckou
atraktivitu s nepopíratelnými uměleckými hodnotami. Film v
úterý 18. listopadu ve 23 hodin uvede ČT 1.
 Robert
Altman se snímkem MASH v roce 1970 zvítězil na festivalu v
Cannes a rázem k němu obrátil celosvětovou pozornost (s
výjimkou Československa a dalších východoevropských zemích,
kde film do distribuce nepřijali). Spolu s dalšími tituly,
například s Hlavou 22, kterou Česká televize rovněž chystá, se
tento snímek zařadil mezi kritické výpovědi, dotýkající se
poměrů v armádě a zvláště absurdit vojenského smýšlení, kde
žádný nesmysl není natolik nesmyslný, aby nemohl být
vyžadován.
Už samotný název MASH předkládá důmyslnou slovní hříčku, do
češtiny stěží přeložitelnou: vnímán jako zkratka označuje
vojenskou nemocnici či spíše polní lazaret, přečten jako
souvislé slovo pak znamená kaši či nějaký blivajz, popřípadě
bahno. Jak se ukáže, oba významy lze k filmu vztáhnout, oba je
docela výstižně charakterizují. Odehrává se totiž v těsné
blízkosti fronty v době korejské války mezi doktory ne zcela
dobrovolně navlečenými do uniformy, v prostředí plném
uřezaných končetin, krve, prachu i bahna, ale přesto hýřícím
prostořekou bezstarostností, která vojenské povinnosti,
zbožnost ani vlastenectví rozhodně nebere vážně.
Před skvostně napsanými i zahranými doktory (Elliott Gould,
Donald Sutherland a další), ochotnými se účastnit každé
lumpárny, neunikne žádné pokrytectví, ať již se převtělí do
náboženského fanatismu nebo lampasácké arogance. Felčaři sice
jsou ochotni cynicky žertovat i na operačním sále, avšak v
případě potřeby nezištně pomáhají bližním, bez ohledu, zda
jsou o to požádáni nebo se tak sami rozhodnou.
MASH se přidržuje epizodické struktury, kdy se jednotlivé
příhody navlékají jeden za druhým jak pestrobarevné korálky na
šňůrku, každá epizoda se vyznačuje často až rozmarnou
nadsázkou, dokreslena všudypřítomným hlášením místního
rozhlasu. Na mimořádně sugestivním výsledku se rovněž podílí
vynikající český dabing, plně postihující původní zvukovou
podobu.
Jan Jaroš, filmový publicista |
