|
|
Radosti a záludnosti dramatizací
Prózy Jaroslava Havlíčka i Oty Pavla náleží do zlatého fondu
české literatury 20. století. Některé z nich byly také
zfilmovány. A je pravděpodobné, že v dnešní „audiovizuální
době“ vyvolají názvy Petrolejové lampy a Zlatí úhoři spíše
vzpomínku na stejnojmenné úspěšné filmy než na jejich
literární předlohy. Oba tituly mají ovšem i své scénické
ekvivalenty.
 V případě
Havlíčkových Petrolejových lamp se dokonce můžeme
v současnosti setkat hned se třemi inscenacemi: v hradeckém
Klicperově divadle a na dvou pražských scénách – Na Jezerce a
v Komedii. Nejnovější je ta z Divadla Komedie. Její
scenárista, scénograf a režisér David Jařab na rozdíl od
dramatizátorů v prvních dvou jmenovaných divadlech netraktuje
příběh nenaplněného manželství Štěpky a Pavla v jeho
posloupnosti, ale začíná od konce. Následující scény pak
z románu vybírá – bez ohledu na jejich chronologii – především
podle možností, jaké nabízejí hercům k co nejefektnějšímu
vyjádření psychofyzické osobitosti figur a jejich vzájemných
vztahů. Potlačením dramatického napětí příběhu a vyzvednutím
napětí, jež panuje mezi jeho aktéry, získaly postavy téměř ráz
archetypů. Například Štěpka v poněkud manýristickém podání
Ivany Uhlířové se z krusty svého údělu rozvine (po odvržení
černého kostýmu skončí v bílém) v jakousi andělskou Pannu,
která snáší všechny útrapy od syfilidou paralizovaného Pavla
se svatou trpělivostí. Jak kontrastní je vůči ní svět mužů –
Pavla, jeho bratra Jendy a jejich otce – srážených (doslova i
v přenesen smyslu) tíhou hmoty! Ani skvělé herecké výkony
Karla Rodena, Martina Fingera a Hynka Chmelaře však nescelí
jednotlivé etudy (odehrávající se většinou na molu vybíhajícím
z jeviště do hlediště) v celek, který by divákovi sděloval
něco víc než uhranutí sebou samým.
Opulentnější významové přesahy nabízejí Zlatí úhoři, jež v
Divadle Rokoko scenáristicky i režijně připravil Arnošt
Goldflam. Podkladem se mu staly jak povídky, tak reálné
životní osudy Oty Pavla. Humorné rodinné historky, jejichž
hlavním protagonistou je spisovatelův otec, jsou zasazeny do
kontextu „konečného řešení židovské otázky“ v době
protektorátu a antisemitismem zabarvených politických procesů
let padesátých. Celkově je pak inscenace rámována tíživou
psychickou nemocí, která autora postihla v závěru života, na
přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy své příběhy psal.
Na scéně díky těmto časovým vrstvám vzniká působivý
emocionální kontrast, který je ovšem oslabován – a to zvláště
ve druhé části inscenace – dramatizátorovou snahou vše
doslovit. Možná je to rub Goldflamovy režijní schopnosti
zářivě rozehrát detail, zastavit čas a odkrýt zázračnost
okamžiku. Ke kladům inscenace náležejí i výkony herců. Jan
Vlasák dodává fanfarónskému Pavlovu Tatínkovi šarm, elán i
vtip, Dana Batulková Mamince kromě smyslu pro realitu i
ženskou prozíravost a jemnocit. Otu Pavla coby kluka a pak i
autora, který o tom klukovi vypráví, ztělesňuje Vasil
Fridrich, který suverénně zvládá obě značně odlišné polohy své
role.
Bronislav Pražan |
