|
|
 Ivan
Němec, publicista
Absurdní svět je naším světem
Ionescova Plešatá zpěvačka se již dávno dostala do učebnic a
zeptáte-li se na ni maturanta, odpoví, že je to klasická
„antihra“ francouzského dramatika rumunského původu, která
stála u zrodu absurdního dramatu, a možná dodá, že k napsání
přivedly autora konverzační fráze z učebnice angličtiny. O
mnoho víc vám o ní neřekne, protože její „obsah“ se příliš
dobře vyprávět nedá. Na našich jevištích se sice čas od času
objeví, ale k trvalým repertoárovým číslům nikdy nepatřila, a
byla-li její premiéra přijata před takřka šedesáti lety
polemicky, pak nelze říci, že by její dnešní uvedení vyvolalo
vždy u všech diváků nadšení. A přece se hraje. Rozhlasovou
premiéru Plešaté zpěvačky, která vznikla v plzeňském studiu
Českého rozhlasu v dramaturgii Hynka Pekárka, jsme mohli
slyšet v rámci Klubu rozhlasové hry na stanici Vltava (14. 10.
2008). O premiéře psal v této rubrice už Rudolf Matys (TR č.
45/2008), přesto bych se k rozhlasové podobě Ionescovy hry rád
vrátil.
Postavy Ionescovy komedie jsou uzavřeny ve světě nesmyslných
promluv a režisér Miroslav Buriánek je vskutku tvaroval tak,
aby bylo zřejmé, že jejich samoúčelné bláboly se sice
nezadržitelně valí, ale jsou to slovopády z oddělených proudů,
jež se nikdy nespojí. Mnohoznačné výpovědi šesti figur jsou ve
skutečnosti blboučké a tupé, repliky se míjejí, protože
opojení slovem se již stalo mechanismem, v němž jazyk ztratil
úlohu sdělovací. Účastníkům „děje“, jenž se nijak nevyvíjí a
není v něm špetka logičnosti, totiž nejde o dorozumění, ale o
prosazení vlastní banální pravdy. Postavy nejsou
ovlivněny niternými konflikty, neřeší žádné psychologické
problémy. Přesto tato absurdní komedie není smyslu zbavená,
neboť odkrývá krizi jazyka, jenž ztratil schopnost pojmenovat
náš svět.
Tento obraz světa, jenž postrádá způsobilost komunikovat,
rýsuje režisér se zdánlivou lehkostí a úsměvností. Již tím, že
otevírá inscenaci četbou scénické poznámky, v níž se opakovaně
zdůrazňuje, že jde o anglický interiér, v němž Angličan Smith
sedí v anglických pantoflích a s anglickou dýmkou čte anglické
noviny u anglického krbu..., vymezuje určitý princip,
(trapnou) výlučnost postav, která se stane základem, z něhož
vzejde přesná míra komické nadsázky a stylizace, s níž pak
v celé inscenaci pracuje. Přiblblé dialogy manželských dvojic
(Jana Kubátová, Bronislav Kotiš, Jindra Brendlová, Pavel
Kikinčuk) i dalších dvou postav (Michal Pěchouček, Martin
Stránský) jsou výrazově prokreslené do všech detailů, každá
vyřčená stupidita má svou váhu, jednotlivé epizody se opírají
o přesně vypracovaný temporytmus, v němž se vrší banality
směrem ke konfliktu, jehož potlačením se vše zase obrací
k tónům usmíření, při němž se uzavírá kruh a nastává návrat do
výchozího postavení. Precizní a zaujatý herecký přístup byl
cítit i z hravého pojetí nabízejících se slovních hříček.
S obdobnou promyšleností a vtipem pracoval režisér také se
zvuky (například vznešené odbíjení hodin se dostávalo do
krásného kontrastu s úporně projednávanými volovinami).
Pod pláštíkem komedie se tak podařilo vytvořit inscenaci,
která je ve skutečnosti černým obrazem společenských vztahů.
Je dobře, že se hraje. Naši páni politici, občas vzdychající,
že tu či onu věc dobře „nezkomunikovali“, se mohou na Plešaté
zpěvačce poučit, že lze „zkomunikovat“ cokoli. |
