|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Hrátky s čertem
V poslední době se občas věnuji následující hře. Po vstupu do
autobusu – případně po příchodu do divadelního hlediště –
odhaduji, kdo z lidí, na které se zrovna dívám, má u sebe
pistoli.
Ten drsně vyhlížející pán v mém výhledu? Nebo je pistolka
ukryta v kabelce drobounké slečny, která vypadá jako za groš
kudla?
Kdo z nich dal vydělat zbrojnímu průmyslu?
Moje hra nemá – na rozdíl od kanasty – jasný konec. Naopak:
otevřený. Správnou odpověď se nedozvím. O to víc mě láká
opakování. Jde o cvičný psychologický odhad. Lze si jím krátit
i dobu v čekárně u lékaře. Ovšemže ani vyboulená kapsa
spolučekajícího pacienta ještě nemusí znamenat, že je v ní
zasunutá bouchačka. Může tam být svačina, která se při čekání
vždycky hodí.
Nemá-li tam pistoli dotyčný, musí ji tam mít někdo jiný. Zcela
nezvratně to dokládá statistika stoupajícího množství
střelných zbraní v držení civilního obyvatelstva naší země
slynoucí holubičí povahou.
Zkuste se porozhlédnout po okruhu svých kolegů v práci. Koho
z nich byste odhadovali jako držitele střelné zbraně? A proč
právě jeho?
Pravda, u některých lidí lze předpokládat, že vlastnictví
bouchačky by jim bylo cizí. U části z nich proto, že nemají
rádi vydutou kapsu. U jiných proto, že by to nelícovalo
s jejich povahou.
Například můj přítel Petr Koudelka je bojovný autor, ale
zároveň vzácně mírný člověk. Naše fejetony žijí spolu už od
doby Mladého světa, posléze Týdeníku Televize a nyní v této
rubrice Týdeníku Rozhlas. Pokud se střílení týče, jednou
z Petrových úctyhodných vlastností je, že když na to přijde,
dokáže si střílet ze sebe. K tomu ovšem člověk nepotřebuje
zbrojní pas. Stačí talent nadhledu.
Ale co když časem i on dospěje z nějakého důvodu k rozhodnutí,
že si opatří zbraň? A co když ke stejnému závěru dojdu i já?
Svou dosavadní hru na hádání, kdo má revolver, bych pak
v rámci postupného obecného sebeozbrojování musel změnit na
opak: hádal bych už jenom, kdo u sebe zbraň nemá.
Ve Spojených státech amerických tomu už tak je. Vlastnictví
zbraně je tam obecně pokládáno za legitimní samozřejmost.
V letošním roce rozhodl americký Nejvyšší soud, že každý občan
země má právo nosit zbraň pro osobní použití. Zároveň se
zmíněný soud postavil proti zákonu přijatému před dvaatřiceti
lety, podle něhož obyvatelé Washingtonu sice měli povoleno
vlastnit pušky, ale ty musely být uchovávány doma nenabité,
stranou od nábojů, a navíc se zajištěnou spouští.
Podle zprávy agentury Reuters byl zmíněný letošní verdikt
vynesen soudcem s českým jménem Antonín, byť s krátkým i.
Shodou okolností vyřkl Antonin Scalia svůj rozsudek den poté,
co pomatený muž ve státě Kentucky zastřelil v zaměstnání svých
pět kolegů a následně spáchal sebevraždu.
U nás už taky přitvrdilo.
Pokud se týče zákonně držených zbraní, je na pováženou, že
v souvislosti s některými tragédiemi bývá s oblibou používána
mediální formulace, že oběť byla zastřelena legálně drženou
zbraní. Jako by taková „legální“ kulka měla mít jakousi
omluvenku na rozdíl od té nelegální.
Coby ctitel Josefa Lady mám kromě jiného rád jeho zobrazení
hospodské rvačky, které pochází z roku 1929. Výjev nese název
Tancovačka. Kromě jiného jsou na obrázku k vidění bujaří a
rozparádění rváči. Jeden z nich si právě furiantsky vyhrnuje
rukávy. Souběžně s peroucím se chumlem však v sále dále tančí
spokojené dvojice. Hraje jim k tomu kutálka. V pozadí u výčepu
hostinský naplňuje tupláky a má nad hlavou věnec buřtů. Ani
při pohledu lupou neobjevíte na kresbě v houfu rváčů jediného
s pistolí v ruce!
Říká-li se, že příležitost dělá zloděje, domnívám se, že by
mohlo vzniknout i novodobé rčení, že revolver dělá střelce.
Kdyby současný vzteklý a opilý jedinec neměl po ruce pistoli,
šarvátka by mohla i dnes skončit ladovsky. Tedy monoklem pod
okem. Tasený revolver však mívá následky definitivní. Až si
někdy říkám, zda jistá benevolence při udělování zbrojních
povolení není výsledkem působení lobbistů ve prospěch
pohřebních služeb.
Nechci však být jednostranný. V některých případech má i u
civilistů zbraň jistě své oprávnění. I jim bych však
doporučoval, aby ji nenosili všude. Zvláště ne do už zmíněných
hospodských prostor. Dokonce ani ne na třídní schůzky, kde
některým rodičům občas nebezpečně rupnou nervy.
U části jedinců se nošení zbraně stalo dokonce módou. Dodávají
si tím vlastní důležitosti a závažnosti. Výmluvným způsobem to
v Kladenském deníku komentoval tamní komisař inspektorátu
zbraní: „S pistolí běhá kde kdo. Lidé si ji pořídí a několik
dní ji nosí u sebe. Pak zjistí, že je těžká, že je s ní
nepustí do banky, přidají se další komplikace, a tak ji odloží
doma do šuplíku.“
Už jsem naznačil, že ctím některé výjimky, kdy osobní
ozbrojování může mít svůj smysl. Zároveň se mi však zdá, že
ukazatelem bezpečnosti té které země není množství jedinců,
kteří berou spravedlnost do svých rukou.
Naopak: za klíčový údaj v tomto smyslu pokládám počet lidí,
kteří nemají potřebu chodit s kvérem. |
