|
|
Jaromír Hanzlík, herec
Jak se liší Hvězdný prach od televizních Úsměvů?
Televizní Úsměvy dělám už čtrnáct let a nesmírně mě to baví.
Ale moderování Hvězdného prachu je pro mě docela jiná práce.
V televizi jsem opravdu hodně pracoval a mám v archivu dlouhou
řádku svých snímků. S většinou herců, režisérů a scenáristů
jsem se osobně setkal při natáčení a někteří se stali i mými
přáteli. Ovšem v rozhlase jsem moc netočil a ve fonotéce
nenajdete mnoho mých nahrávek. Pravda ale je, že rozhlas mám
rád a už od dětství jsem jeho vděčným posluchačem. Jsem co se
týče rozhlasu takový nepopsaný list a tím víc mě samotného
zajímá, co redaktoři z archivu vyberou.
Jedna z téměř nezbytných otázek pro hosty ve Hvězdném
prachu je, jaké bylo jejich první setkání s rozhlasem,
posluchačské či profesní. Vzpomenete si vy sám, jak jste se
s rozhlasem poprvé potkal?
Dá se říct, že jsem rozhlasem odkojen. Protože můj tatínek byl
taky herec a byl věčně někde po zájezdech a představeních,
vyrůstal jsem s babičkou. V té době jsme neměli jsme televizi.
Sice tehdy už vysílala, ale my jsme ji nevlastnili, protože
jsme nebyli movití. Ale měli jsme staré rádio Telefunken a
často jsme si s babičkou dělali večer černé hodinky.
Navečeřeli jsme se, pak jsme si vlezli do postele a
poslouchali jsme rozhlas. A to bylo úžasné, protože jsem
vyslechl nepřeberné množství nejkrásnějších inscenací, které
se tenkrát točily.
Vzpomenete si na nějaké konkrétně?
Měl jsem rád shakespearovské cykly a hry všech možných klasiků
v podání těch nejvýznačnějších herců tehdejší doby. Těch
gigantů, jako byl Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec... Byla to celá
plejáda velkých osobností a poslouchat je v rozhlase, to pro
mě byly úžasné zážitky. A já nejen poslouchal, ale také jsem
popouštěl uzdu své fantazii a co jsem slyšel, to jsem si také
velmi barvitě představoval. Sám jsem si do zvuku dosazoval
obrázky.
Rozhlasové herectví, někdy se v souvislosti se známou anketou
říká také „neviditelné herectví“, je velice specifické. Je pro
vás lákavé vyptávat se na to svých hostů?
Já jsem od přírody zvědavý a zvídavý člověk, takže se rád ptám
na všechna možná témata. Ale když se řekne neviditelné
herectví, vždycky si vzpomenu svá setkání s opravdovými mistry
rozhlasového herectví, jako byli Eda Cupák nebo Vlastimil
Brodský. Vždycky mě fascinovalo, jaké při natáčení v rozhlase
dělají grimasy, pohyby, jak si pomáhají, aby postavu ztvárnili
co nejlépe. Já jsem se vždycky u mikrofonu spíš styděl, o to
víc jsem obdivoval zmíněné kolegy. Takže – sice mluvíme o
herectví neviditelném, ale kdyby posluchači měli možnost
nahlédnout do rozhlasového studia, možná by se velmi, velmi
bavili. Nejen při pohledu na herce, ale třeba i režiséra.
Takový Karel Weinlich, ten když seděl v režii, byl na něj
úžasný pohled. On si kousal ruce, dělal grimasy, všemi možnými
mimickými prostředky herce atakoval a snažil se je přimět
k tomu, aby výsledek odpovídal jeho představě.
Váš oblíbený rozhlasový režisér?
Určitě, v rozhlase jsem točil hlavně s Karlem Weinlichem,
který mě nabízel zvláště role v pohádkách. A protože on
pohádky režíroval rozkošně a půvabně – jako dítě jsem si jeho
nedělní pohádku nikdy nenechal ujít –, rád jsem s ním pro
rozhlas točil. Přitom jsem měl navíc možnost setkat se s těmi
největšími rozhlasovými herci.
Jako svého prvního hosta jste si do Hvězdného prachu pozval
Viktora Preisse. Proč právě jeho?
S Viktorem jsme byli dlouhá léta kolegové v Divadle na
Vinohradech a pojí nás staré přátelství. Ve Vinohradském
divadle vždycky platilo, že když chce člověk někomu něco
nepříjemného říct, vždycky to říká v humoru. Ten humor je
někdy možná drsný... Tohle si s sebou oba s Viktorem neseme. A
tak posluchači mohli být u toho, jak to vypadá, když se
kolegové mají rádi a když se spolu trochu přátelsky
pošťuchujou. Tenhle druh humoru mám velmi rád.
Jitka Škápíková a Tomáš Černý, redaktoři ČRo 2 – Praha
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 25. 11.. |
