|
|
 Jan
Halas, publicista
Hořký smích
Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl ve své podstatě
směšný, byla to však zároveň nejhorší léta mého života.
Samozřejmě nejen mého, mnozí lidé tento zlom odnesli podstatně
hůře než já. Minule jsem si zavzpomínal na první normalizační
okamžiky v našem Týdeníku a mohl bych vzpomínat do nekonečna.
Nebudu. Jen bych rád ještě popsal jednu epizodu,
charakterizující nesnesitelnou atmosféru té doby. Je to scénka
jak vystřižená z nějakého absurdního dramatu, ne nadarmo se
naší zemi v té době říkalo Absurdistán.
Jednou měl náš spolupracovník, akademický malíř Pavel Lisý
narozeniny. Koupili jsme nějaké chlebíčky a víno a zdálo se
nám, že by byla vhodná i nějaká kytička. Vypravil jsem se pro
ni a nebylo to vůbec lehké. Prošel jsem několik květinářství a
nikde nic. Až asi v pátém jsem narazil na pár polozvadlých
karafiátů, tak jsem je koupil. Zdálo se, že oslava proběhla
k všeobecné spokojenosti. Hluboce jsem se však mýlil. Hned
druhý den ráno si mne povolal soudruh šéfredaktor do své
pracovny, kde se odehrál následující dialog:
Šéfredaktor: Co měly znamenat ty kytky?
Já: Mistr Lisý měl přece narozeniny, tak nám připadalo vhodné
koupit mu nějaké květiny.
Šéfredaktor: Já se ptám jaké květiny!
Já: Já vím, že byly trošku povadlé, ale jiné jsem nesehnal!
Šéfredaktor: Mne nezajímá, jestli byly povadlé. Ptám se, jaké
to byly květiny!!
Já: Já se v kytkách moc nevyznám, ale tohle byly určitě
karafiáty.
Šéfredaktor: Ale já se ptám, jaké to byly karafiáty!!!
Já: No takové ty normální, nahoře jako když roztřepené, pět
jich bylo a mistra Lisého jistě potěšily.
Šéfredaktor: Já vím jak vypadají karafiáty, ale ptám se vás,
jakou měly barvu!
Já: Mám dojem, že byly některé červené a jiné bílé. Byly
poslední, které v tom květinářství měli, neměl jsem na výběr.
Šéfredaktor: Konečně snad chápete, proč jsem vás zavolal. Nebo
snad nechápete? Vy nevíte, co taková barevná kombinace
znamená? Copak jsme lidovci nebo národní socialisti?
Já: To mne opravdu ani ve snu nenapadlo.
Šéfredaktor: No, ještě to s vámi zkusím, ale berte to jako
velmi vážné varování, příště ať se nic takového už nestane.
Tento neblahý muž naštěstí působil v Týdeníku Rozhlas jen
několik málo let. Jeho ambice byly vyšší. Poté, co převedl
Týdeník do vydavatelství Rudé právo a srazil náklad o 200 000
výtisků odešel velet vnitráckému týdeníku Signál. Vyvětrali
jsme šéfovnu (za celou dobu neotevřel ani jednou okno) a byl
relativní klid. Šéfové, kteří přišli po něm, ať už byli
jakýkoliv, nebyli totální psychopati a dalo se s nimi čestně
přežít to hořce veselé bezčasí. |
