|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
O zodpovědnosti za vlastní život
Leden je měsíc odesílání předplatných na noviny, řešení
doplatků na topení, záloh na elektřinu, výdajů za školní zimní
prázdniny. Ale je to také měsíc dobrých předsevzetí.
Vstup do nového roku je letos provázen novinovými titulky o
špatných prognózách vývoje bankovnictví, o zhroucení
kapitalismu a globální krizi hospodářství. My drobní
střádalové, kteří jsme až dosud pojem Wall Street znali pouze
z předrevolučního Rudého práva, kde ztělesňoval centrum zla
amerického imperialismu, máme najednou starosti, obvykle
provázející jen Strýčka Sama s cylindrem s páskou z hvězd a
pruhů na hlavě.
Nepatřím mezi fanynky Ameriky, nedomnívám se, že je to země
neomezených možností. Naopak, občas si opakuji slova Voskovce
a Wericha: „Co se vypůjčilo, to se vrací, vraťte nám
civilizaci.“ Přesto nálada občanů v USA nepůsobí tak tísnivě,
jak to vypadá dle článků v českých novinách.
Nedávno jsem měla možnost procházet se po Páté Avenue, mluvit
s mnohými Američany ze středních vrstev i o té jejich a
v důsledku toho také naší peněžní krizi. Generalizovat osobní
poznání na celek je nesprávné, ale o určité pozorování bych se
přece jen chtěla podělit. Mnozí z těch, jejichž rozhovory jsem
vyslechla, konstatovali, že přišli již o statisíce, že jejich
penze, uložené do akcií, se drasticky snížily. Ale nikdo si
nezoufal, neříkal, že žijeme v té nejhorší době, a nikdo
neproklínal vládu, ba ani ten Wall Street. Vyjma těch
nejchudších. Ale ti nadávají vždycky a všude.
Ti lidé také nečekají na pomoc od státu! Předpokládají, že za
to, že „jednou jsi dole a podruhé nahoře“, si mohou lidé sami,
že žili na dluh – a za to jednou musí zaplatit. Na George
Bushe lidé hubovali proto, že snížil prestiž Američanů ve
světě, že začal válku v Iráku, ale konstatovali, že si ho sami
zvolili. Snad i proto se za krach hospodářství také cítí
odpovědni. Současně ale věří, že po čase se z toho zase sami
dostanou.
Do Baracka Obamy nevkládají naděje proto, že by zvýšil hodnotu
jejich vkladů, ale proto, že jeho zvolením sami sobě dokázali,
že jsou „zase Američany“, kteří se vracejí k zásadám, z nichž
jejich stát vzešel – jsi-li schopný a máš-li úspěch, bez
předsudků k barvě tvé pleti tě rádi zvolíme. Jejich uspokojení
ze zvolení Obamy se neváže k představě záchránce, ale k tomu,
že oni, občané Ameriky, se sami zlepšili a změnili.
Před čtyřiceti lety někdo ze zálohy zastřelil Martina Luthera
Kinga a začal boj za práva menšin. Po necelém půlstoletí jsou
již Američané opravdu jiní. Vracejí se k ideálům, ke svým
kořenům, k naplnění ideálů své ústavy. Jsou bez předsudků,
nebojí se pohledu do budoucnosti. A mně se ten jejich
optimismus – i přesto, že přišli o spoustu dolarů – velice
líbí. Věří sami sobě, kdežto my si myslíme, že za všechno
špatné může ten druhý. Natahujeme ruku pro pomoc a současně
těm, kteří by to měli vyřešit, nadáváme.
Je leden, měsíc dobrých předsevzetí. Tak si mezi ně zapišme
vyšší osobní odpovědnost za vlastní život i za případné
potíže. Tím větší bude naše spokojenost, dosáhneme-li opaku,
tedy úspěchu. |
