|
|
 O
nejistých zárukách
Pokusy o přesun dnešních televizních dramat z pozice trpěného
dědictví zpátky do zorného pole diváků mívají různou motivaci
i podobu. Tradičním receptem je sázka na atraktivitu a věhlas
známých tváří a jmen. Podobná úvaha zjevně zaúřadovala i
v případě dvou nedávných dramatických novinek z produkce České
televize.
Přímočaré „povýšení“ titulu do role společenské události
přesahující standardní rámec dramatické novinky předznamenalo
zejména prosincovou premiéru Kanadské noci scenáristky Hany
Cielové a režiséra Zdeňka Zelenky. Už sama přípravná mediální
kampaň mnohoslibně oznamující „návrat Dagmar Havlové na
obrazovku České televize“, jako by předem jistila nadprůměrnou
úroveň výsledku a zároveň limitovala případné kritické
výhrady. Reklama a kvalita však často bývají různé věci. To se
potvrdilo i tentokrát. A to přesto, že sugestivní výkon Dagmar
Havlové a Viktora Preisse v rolích rodičů zasažených tragickou
ztrátou jediného syna, pokleslý standard televizního hereckého
„civilismu“ skutečně převýšil. V kontextu nepříliš logicky
vystavěného, nedostatečně gradovaného a v neposlední řadě
rutinně zrežírovaného příběhu, budí podobné nasazení spíš
lítost.
Známými jmény ještě komplexněji „jištěna“ byla první
dramatická premiéra letošního roku, detektivka Setkání
v Praze, s vraždou. Zdena Salivarová, Josef Škvorecký, Jan
Tříska, Pavel Landovský, Jiří Menzel, Iva Janžurová, Laco
Deczi, Jitka Němcová – každý ze zúčastněných je sám o sobě,
ne-li přímo zárukou, pak rozhodně příslibem diváckého zážitku.
Rozpor mezi očekáváním a zklamáním však byl ještě větší než
v případě Kanadské noci. Svým dílem k němu překvapivě přispěla
i většina jmenovaných.
Servírovaný kýč neměl tentokrát jen podobu vilně se vlnících
saxofonistek či turistického barvotisku Prahy viděné
z výletního parníčku. Do stejné kategorie patřilo i teatrální
přehrávání Jana Třísky, bodré figurkaření Pavla Landovského či
prosté karikování typu Evou Salzmannovou. Efektně
demonstrovanou relativizující hlubokomyslností úvah o vině a
trestu, šíří probraných historických traumat (od poválečného
vysídlení Němců, přes komunistické zločiny padesátých let až
po pokrytecký alibismus dnešních dnů), a především svévolným
nakládáním s logikou a povýšením náhody do role hlavního
dramatického principu (viz vnučka někdejšího politického
vězně, svedená a opuštěná jeho někdejším trýznitelem), se do
hájemství kýče nápadně prolamuje už samotná předloha.
„Život je detektivka, pachatelem je pravda. Je to špatná
detektivka. Pachatel vždycky unikne,“ napsal kdysi Josef
Škvorecký ve svém Miráklu. V dobách Lvíčete bývalo podobné
existenciální poznání „rozpuštěno“ v textu. Ve zdramatizovaném
Setkání v Praze, s vraždou se scvrklo v neobratně
odilustrované plakátové heslo...
Jan Svačina, publicista |
