Po stopách Davidovy hvězdy na severu Čech
Čtvrtým dílem pokračuje v pátek 23. ledna dlouhodobý cyklus
Synagogy Čech, Moravy a Slezska. Český rozhlas 3 – Vltava ho
vysílá vždy v lednu (poprvé roku 2006) jako příspěvek ke Dni
památky obětí holocaustu. Letos v rámci pořadu Páteční večer
představí židovské památky v Terezíně, Úštěku a v Mladé
Boleslavi.
 „Podle
nařízení táborové komandatury odjede 22. října 1942 třetí
transport přestárlých osob z protektorátu Čechy a Morava.
Předvolání se budou roznášet dnes. Protože výběr účastníků
provádí sama táborová komandatura, nejsou reklamace přípustné.
Dobrovolníci se mohou hlásit bez věkového omezení.“
Toto oznámení se objevilo 19. října 1942 v takzvaném Denním
rozkazu Rady starších terezínského ghetta. Ustavením rad
starších i v dalších ghettech se nacisté snažili vzbudit
zdání, že administrativní chod má na starosti židovská
samospráva. Ta však ve skutečnosti ve všem zcela podléhala
táborové komandatuře. V utajení pravé podstaty věci pomocí
zvláštních eufemismů dosáhli nacisté pochybného mistrovství.
Žádnou z deportovaných „přestárlých osob“ proto nenapadlo, kam
míří. Transport Bx odjel do Treblinky, z dvou tisíc osmnácti
deportovaných lidí nikdo nepřežil. „Reklamace nejsou
přípustné“ – žádný argument o nezbytnosti deportovaného pro
terezínské ghetto nemá tedy smysl uplatňovat. Pro nacisty byli
staří lidé další ze skupin „zbytečných jedlíků“...
O více než šest desítek let později stojíme v parku na náměstí
v Terezíně. Je tu klid. Ředitel Židovského muzea v Praze Leo
Pavlát popisuje funkci jednotlivých budov někdejšího ghetta.
Procházíme podloubím jednoho z domů v Dlouhé ulici a
nádvoříčkem míříme do malé synagogy ve dvoře. Strop je
vymalován jako obloha s hvězdami, jedna vedle druhé.
Pokračujeme kolem bývalých kasáren k takzvané šlojsce. Tady
byla vězňům zabavena zavazadla. Krematorium, pohřebiště
v Bohušovické kotlině a Malou pevnost s jejími celami (či
spíše kobkami) lze jen těžko popsat pár slovy. Ředitel
Památníku Terezín Jan Munk připomíná takzvané evakuační
transporty, které přivezly v posledních měsících války
zubožené vězně z likvidovaných koncentračních táborů.
Navzdory všemu se tu dařilo kultuře. „Když se mluví o kultuře
v Terezíně, je na místě zmínit vysokou úroveň, obrovský význam
všech těchto aktivit pro psychiku lidí, pro jejich posílení,
pro vyjádření určitého odporu a naděje, že válka dobře
dopadne. Aby snad ale nevznikl dojem, že to bylo za války
místo, kde ti, kteří zde byli vězněni, chodili z jednoho
kulturního představení na druhé,“ říká Leo Pavlát. A Jan Munk
dodává: „Nacisté chtěli mít především klid a kulturní činnost
pro ně byla akceptovatelnější než vzpoury. Vězni byli
odsouzeni na smrt, tak ať si hrají divadlo, za chvíli stejně
nastoupí do plynových komor.“
Odjíždíme do městečka Úštěk v někdejších Sudetech. Synagoga se
tyčí nad hlubokým údolím a z jejích vysokých oken je nádherný
výhled do kraje. Po návštěvě Terezína je to balzám na duši.
Unikátní rekonstrukce trvala několik let a zahrnula nejen
překrásnou hlavní loď a ženskou galerii synagogy, ale i starou
školu a půvabný byt učitele. Předseda Občanského sdružení pro
úštěckou synagogu a hřbitov Tomáš Hlaváček nás pak doprovází
na židovský hřbitov v lese ve strmém kopci.
Poslední zastávkou čtvrtého pokračování cyklu Synagogy Čech,
Moravy a Slezska pak bude židovský hřbitov v Mladé Boleslavi.
Vladimíra Lukařová, spolupracovnice ČRo 3 – Vltava |
