|
|
Český Lermontov na počátku 21. století
Svazek Kříž na skále, jenž vyšel zrcadlově (tedy s českým
překladem vedle ruského originálu) v pražském nakladatelství
Olgy Krylové v edici Bibliotěka russkoj tradiciji, je
sympatickým pokusem mladého překladatele Jakuba Kostelníka o
pohled na klasika světového romantismu M. J. Lermontova clonou
nové doby a generace.
Kostelníkův výbor je průřezem básníkovou lyrikou od juvenilií
po zralejší výtvory, pokud v případě tohoto básníka můžeme
vůbec hovořit o věkové zralosti (žil v letech 1814–1841). Již
proto je Lermontov hodně jednostrunný, jeho romantický pocit
odcizení je absolutní, jeho vztah k zemi zrození ambivalentní,
pokud ne přímo odmítavý. Básník si byl vědom svého
cizokrajného původu – píše o něm v básni Touha. Pocházel totiž
ze starého skotského šlechtického rodu Learmont(h)ů, z něhož
byl prý i známý Thomas Learmont of Ercildoune, legendární
Thomas The Rhymer skotských balad.
Kostelníkův výběr básní ukazuje Lermontova v jeho plném
rozpětí tematickém, problémovém, Lermontova ve fryntovském
duchu jako básníka démonismu. Není tu Lermontovův nadčlověk
ještě před Nietzschem, ani tu nejsou náběhy k naraci, jak je
známe z jeho básnických povídek-poém. Je dráždivé srovnávat
různá řešení klasiků českého překladu a mladého adepta,
zejména v notoricky známých básních, jako jsou Oblaka, Skála
nebo Proroctví. Lze přijmout, když překladatel někdy riskuje
značné významové posuny. Horší je, když se občas – snad
z důvodů rytmických a rýmových – uchyluje ke zbytečným
archaismům a „poetismům“. Kostelníkův pokus je sympatický, ale
zůstává pokusem, který by měl mít své pokračování.
Lermontov na prahu 21. století může být čtenářským problémem:
zdá se, že v složitostech a postmoderních hravostech, v jejich
znejistění, míjení a rozostřenosti není pro Lermontovovy
naivně kontrastní postoje místa. Ale to se může jen zdát:
pravé lermontovovské vidění světa, kde černé je černé a bílé
je bílé, kde čest je čest a zrada je zrada, si svého básníka
jistě najde.
Ivo Pospíšil, literární vědec |
