|
|
 Petr
Pavlovský, nezávislý kritik
Básnické lásky režisérů
Ještě celý leden poběží ve všední dny druhá řada cyklu Českého
rozhlasu 3 – Vltava Poetické zálety. Každý týden je to pět
desetiminutovek, ve kterých již předloni vždy jeden český
divadelní nebo filmový režisér ve vlastní interpretaci nebo
alespoň režii uváděl poezii svých oblíbených autorů, a to s
vlastním komentářem. Slyšeli jsme Ivana Rajmonta, Vladimíra
Morávka, Miloše Horanského, Jakuba Špalka, Arnošta Goldflama,
Alici Nellis, Iva Krobota, Radovana Lipuse a další. Loni se
přidali Janusz Klimzsa, Jana Kališová, Lucie Bělohradská,
Martin Františák Uzavírali čerstvý laureát ceny ministerstva
kultury za rok 2008 Jan Borna a Lída Engelová.
Zajímavá, kontrastní dvojice: muž a žena; režisér až
polistopadový – režisérka profesionálně začínající již koncem
šedesátých let; tvůrce převážně autorských inscenací, dnes ve
stálém angažmá Divadla v Dlouhé – ambulantní interpretační
režisérka tu- i cizozemská; autor dvou básnických sbírek –
přední rozhlasová režisérka. Oba mají ovšem i leccos
společného: absolutorium DAMU, krátkou hereckou kariéru na
počátku umělecké dráhy, v neposlední řadě pak předlistopadovou
uměleckou nonkonformnost.
Základní dramaturgické gesto bylo nepřekvapivě shodné: oba
interpreti sáhli především po básnických láskách svého mládí.
Pak už se ale výběr rozešel, ke slovu přišlo čtyřicetileté
profesionální recitátorství Engelové a jeho absence u Borny.
Ten začal klasickým Havranem E. A. Poea. V použitém překladu
M. Pokorného nemá ovšem jeho „nikdy více“ zvukomalebnost
odpovídající „never more“ originálu. Poněkud pochmurná
melodika přednesu tu byla na místě, na rozdíl od některých
interpretací následujících. Jako hudební podkres byla zde
stejně jako u Ortenovy Sedmé elegie použita scénická hudba
Jana Vondráčka z inscenace Divadla v Dlouhé Sestra Úzkost.
Nejpůsobivější byl asi díl věnovaný Rimbaudovi (překladatel
nesdělen). Přednes byl sice amatérský v původním slova smyslu,
ale podpořen autentickým zasazením do zážitku šestnáctiletého
kluka za nejtvrdší „normalizace“, i tatínka puberťáků, kteří
se blahosklonně ptají svého rodiče po nějaké snesitelné
básničce.
Racionální dráždivost „generačních veršů“ Miroslava Holuba
jako by odvál čas, „národnědemokratický kůň ve vestě“ zazněl
až politicky nekorektně, uvážíme-li, že jde o totalitní
úsměšek nad politickou stranou, která byla nedemokraticky
zakázána hned po válce.
Lída Engelová začala Kainarovými texty, které bez zhudebnění
poněkud zestárly. Pak vystřídala prózu i drama. Dialog z
blankversové historické komedie jednoho z předních britských
dramatiků minulého století Christophera Frye Dáma není k
pálení připomněl pamětníkům, že v roce 1970 měla hra v
překladu Břetislava Hodka československou premiéru v Národním
divadle v režii Miroslava Macháčka, kterému Engelová
asistovala. Titulní roli si teď odrecitovala Engelová sama,
jako partnera si pozvala Lukáše Hlavicu. Jistě, bylo to víc
než drama, byla to poezie. Však on Aristoteles dobře věděl,
proč nazval svou Poetiku O umění básnickém!
Finále nemohlo zklamat, byla to hra na prověřenou jistotu.
Inscenace pražské Violy Jako zázrakem měla jistě přes sto
repríz doma i na zájezdech, Engelová s Rudolfem Hrušínským a
Josefem Henkem, jenž ji i režíroval, natočili i LP desku.
Verše Jacquese Préverta v překladu Adolfa Kroupy opět
potvrdily svou nezpochybnitelnou klasičnost a recitátorka své
profesionální mistrovství. Lepší pointu než Engelovou použitý
citát z básníka vymyslet nelze: „Láska je to jediné, co máme
na Zemi.“ |
