|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Studánky, kapličky, nádraží i stromy
Lidé mají různé zájmy. Jan Kraus ve svém televizním pořadu
Uvolněte se, prosím představil už nemálo hostů, jejichž záliby
jsou, řekněme, kuriózní. Jsou ovšem koníčky, které nepotěší
jen toho, kdo jim holduje, případně na způsob atrakce pobaví
publikum. Docela by mě zajímalo, kolik je u nás sdružení,
spolků a klubů, které se nezištně, ve prospěch všech, starají
o všechno možné. Média jejich práce v zásadě nezajímá – je
totiž pozitivní. O to překvapivější pak může být setkání
s výsledky takové činnosti.
Tak jsem se od přátel jaksi mimochodem dozvěděl, čím se ve
svém volném čase také zabývají. Jedni, akademický sochař a
malířka, stáli už před lety u zrodu občanského sdružení
nazvaného po říčce Pšovka ve středních Čechách. Za cíl si
vzalo „ochranu a rozvoj kulturního a přírodního dědictví v
Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko“. Co při vyslovení působí
jaksi úředně kostrbatě, je ve skutečnosti živé, tvárné,
bohaté. Lidé – zpravidla ne právě místní – dávají dohromady
historické fotografie, opravují kaple a kapličky v polích,
dřevěné kříže u cest, rekonstruují skalní studánky, obnovují
výzdobu kostelů, vytvářejí informační tabule a vydávají
knížky. Imponuje mi to. Díky tomu se vytváří jiný obraz
krajiny než té obité reklamními poutači. Místům devastovaným
poválečným odsunem a komunistickou ignorancí se navrací duch,
tradice, přívětivost a důstojnost.
Jiného koníčka mají lidé, mezi nimi opět mně osobně blízcí,
kteří se sdružili v občanském sdružení Souznění. V Pšovce
patří významné slovo výtvarníkům a sochařům, v Souznění se
sešli hlavně zahradní architekti, památkáři a ochránci
životního prostředí. Proč? Aby nad rámec své profese
zvelebovali malá nádraží a zastávky. Taková záliba je, aspoň
mně, bližší než stavění úhledných modelů, jimiž projíždějí
modely vláčků. Díky Souznění a jeho partnerům už také četná
česká nádraží a nádražíčka dostala zpět svou domácky
přívětivou tvář, která jim byla kdysi vlastní: s řemeslným
detailem, květinami, barvami. Řekl bych, že kdyby stejně
vypadaly všechny malé železniční zastávky u nás, lákala by ta
místa z 19. a počátku 20. století k návštěvě už jen pro svou
malebnost.
A má to pro mě všechno význam i jaksi osobní. Myslím, že nebýt
dvou zmíněných společenství, nejspíš bych v létě nebyl tak
aktivní při zakládání pražského občanského sdružení Zelené
Hodkovičky. V těsné blízkosti lesoparku se mají stavět domy,
kus přilehlé louky jim už na mapě patří a kdoví kam a jak se
nakonec investor rozmáchne mezi stromy. Chceme k tomu říci
své.
Píšu tohle na samém konci roku 2008, do psaní mi cinkají přání
doručená mailem: zdraví, láska, spokojenost. Ano, kéž by. A
k tomu zájem o věci veřejné. Pro pevnější zdraví, větší
porozumění i spokojenost všech. |
