Číslo 4 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s jazzovou zpěvačkou.
Janou Koubkovou.

 

 

 

 

 

 

 

Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Studánky, kapličky, nádraží i stromy

Lidé mají různé zájmy. Jan Kraus ve svém televizním pořadu Uvolněte se, prosím představil už nemálo hostů, jejichž záliby jsou, řekněme, kuriózní. Jsou ovšem koníčky, které nepotěší jen toho, kdo jim holduje, případně na způsob atrakce pobaví publikum. Docela by mě zajímalo, kolik je u nás sdružení, spolků a klubů, které se nezištně, ve prospěch všech, starají o všechno možné. Média jejich práce v zásadě nezajímá – je totiž pozitivní. O to překvapivější pak může být setkání s výsledky takové činnosti.

Tak jsem se od přátel jaksi mimochodem dozvěděl, čím se ve svém volném čase také zabývají. Jedni, akademický sochař a malířka, stáli už před lety u zrodu občanského sdružení nazvaného po říčce Pšovka ve středních Čechách. Za cíl si vzalo „ochranu a rozvoj kulturního a přírodního dědictví v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko“. Co při vyslovení působí jaksi úředně kostrbatě, je ve skutečnosti živé, tvárné, bohaté. Lidé – zpravidla ne právě místní – dávají dohromady historické fotografie, opravují kaple a kapličky v polích, dřevěné kříže u cest, rekonstruují skalní studánky, obnovují výzdobu kostelů, vytvářejí informační tabule a vydávají knížky. Imponuje mi to. Díky tomu se vytváří jiný obraz krajiny než té obité reklamními poutači. Místům devastovaným poválečným odsunem a komunistickou ignorancí se navrací duch, tradice, přívětivost a důstojnost.

Jiného koníčka mají lidé, mezi nimi opět mně osobně blízcí, kteří se sdružili v občanském sdružení Souznění. V Pšovce patří významné slovo výtvarníkům a sochařům, v Souznění se sešli hlavně zahradní architekti, památkáři a ochránci životního prostředí. Proč? Aby nad rámec své profese zvelebovali malá nádraží a zastávky. Taková záliba je, aspoň mně, bližší než stavění úhledných modelů, jimiž projíždějí modely vláčků. Díky Souznění a jeho partnerům už také četná česká nádraží a nádražíčka dostala zpět svou domácky přívětivou tvář, která jim byla kdysi vlastní: s řemeslným detailem, květinami, barvami. Řekl bych, že kdyby stejně vypadaly všechny malé železniční zastávky u nás, lákala by ta místa z 19. a počátku 20. století k návštěvě už jen pro svou malebnost.

A má to pro mě všechno význam i jaksi osobní. Myslím, že nebýt dvou zmíněných společenství, nejspíš bych v létě nebyl tak aktivní při zakládání pražského občanského sdružení Zelené Hodkovičky. V těsné blízkosti lesoparku se mají stavět domy, kus přilehlé louky jim už na mapě patří a kdoví kam a jak se nakonec investor rozmáchne mezi stromy. Chceme k tomu říci své.

Píšu tohle na samém konci roku 2008, do psaní mi cinkají přání doručená mailem: zdraví, láska, spokojenost. Ano, kéž by. A k tomu zájem o věci veřejné. Pro pevnější zdraví, větší porozumění i spokojenost všech.



  Pořádek
  Jak to vidí Ivan Kraus
 
   Pankáči bez číra

   Navštivte
 
   Oprava Karlova mostu:
   fušeřina, nebo nutné zlo?

  Téma