|
|
O živoření a náhlých koncích
Kde nechybím, nechci přebývat, říkává jeden můj kamarád, když
opouští nejrůznější posezení dřív, než začne zábava váznout.
Je to stejně praktické a moudré, jako řídit se onou známou
kulinářskou radou a sytit se jen napůl.
 V České
televizi si s životností či „záruční dobou“ pořadů obvykle
příliš hlavu nelámou. Vítězí setrvačnost a zavedené pořady
často přežívají ještě dlouhá léta poté, co se proměnily ve
vlastní parodii. O letité agónii duchaprázdného tlachání
v Banánových rybičkách Haliny Pawlowské byla na tomto místě
svého času řeč stejně, jako o ještě nedávno zoufale
natahovaném živoření trapného žertování ve Vachlerově
Kinoboxu. A neblahých příkladů by bylo možné uvést ještě řadu.
K těm, které setrvale straší na obrazovce České televize,
patří bezpochyby například cyklus 3+1 s Miroslavem Donutilem.
Po odvysílání nejnovějšího dílu této panoptikální šmíry snad
v lepší příští nemůže věřit ani sám Donutil.
Nepochopitelný však může být i opačný extrém, kdy Česká
televize překvapivě ukončí pořad dávno před tím, než se
vyčerpá jeho potenciál. Vzorovou ukázkou takové předčasné
euthanasie se před několika týdny stal Burianův den žen.
Devatenáct půlhodinových exkurzí Jana Buriana do světa žen,
které se – každá svým způsobem – vymykají z řady, se samo
v mnoha směrech vymykalo televiznímu standardu útěšných a
příslušně idealizovaných medailonků celebrit. Hořké poznání,
ke kterému dospěl během své kontroverzní investigativní mise,
shrnul sám Burian v závěrečné inventuře do věty, že v Čechách
není přípustné, ptát se „proč“? Stejná otázka možná napadla
nejednoho diváka po zhlédnutí posledního dílu cyklu. Na rozdíl
od některých kličkujících protagonistek, měla by na otázku,
proč skončil pořad naplňující smysl a poslání veřejné služby
víc než jiné, dát Česká televize jasnou odpověď. Máme na ni
právo.
Obsahové demenci a vyprázdnění smyslu se občas neubrání ani
nedotknutelné ikony úspěchu veřejnoprávní obrazovky, jakou je
talk-show Jana Krause Uvolněte se, prosím. Vytěžit alespoň
nějaký smysl z dialogu s hosty, jako byl opakovaně pozvaný Jan
Nedvěd, nedokáže ani profesionál formátu Jana Krause. Právě
takoví hosté se však v poslední době vyskytují až příliš
často.
Na rozdíl od pořadů zmíněných v úvodu se však Krausova
talk-show čas od času zaleskne perlou, která dá zapomenout na
předchozí šeď. Tragikomická sonda do hlubin nevědomosti a na
mělčinu intelektu zelené odbornice na biomasu, Kateřiny
Jacques, byla přesně takovou perlou. Jen humor je to černější
než asfalt…
Jan Svačina, publicista |
