|
|
 Psaní
jako péče o duši
Románem Austerlitz, který z němčiny přeložil Radovan Charvát a
vydalo nakladatelství Paseka, se k českému čtenáři dostává
vrcholná próza Winfreda Georga Sebalda (1944-2001). Jak jsme
mohli poznat již ze souboru próz Vystěhovalci (Paseka 2006),
je pro dílo tohoto renomovaného autora typické prolínání fikce
s esejistickými a dokumentaristickými prvky (včetně fotografií
a kreseb) a především přítomnost vypravěče. Ten je sice
projekcí autorského já, ale obvykle vystupuje pouze
v nenápadné roli zprostředkovatele vyprávění dalších
vypravěčů-aktérů příběhů. Prostřednictvím tohoto „vypravěče
vypravěčů“ se pak autor se čtenářem dělí i o některé momenty
vlastního života – například o to, že se narodil a vyrůstal
v Bavorsku a od poloviny šedesátých let zakotvil v Anglii.
(literární vědec Sebald až do své smrti při automobilové
havárii působil jako pedagog na univerzitách v Manschesteru a
Norwichi.)
S Austerlitzem – ústředním hrdinou stejnojmenného románu – se
vypravěč-autor ovšem poprvé setkává v Antverpách. Dávají se
spolu do řeči v čekárně tamějšího nádraží a předmětem jejich
rozhovoru je architektura veřejných budov. Píše se rok 1967,
Austerlitz v Londýně přednáší dějiny architektury a teprve
jejich rozhovory při dalších, mnoha lety od sebe oddělených
setkáních se stáčejí od architektury k osobnějším
záležitostem. Austerlitz před námi pozvolna vyvstává jako
člověk, který ve své duši pociťuje jakousi záhadnou průrvu,
jež v něm vyvolává stále častější a hlubší poryvy melancholie.
Teprve když se rozhodne jít po stopách prvních pěti let svého
života, a oživí tak vzpomínky, jež v podvědomé sebeobraně
vytěsnil ještě jako dítě ze své paměti, najde příčinu těchto
pocitů. Zjistí, že jeho rodiči nebyli starozákonně přísný
kalvínský kazatel a jeho nešťastná, zakřiknutá žena, kteří ho
ve Walesu vychovali, ale mladí, šťastní a bohatí Židé z Prahy.
Těsně před okupací Česko-Slovenska ho poslali v jednom
z pověstných „dětských vlaků“ do Británie a sami se stali
obětmi holocaustu.
Líčení Austerlitzova pobytu v Praze, kdy poznává místa, kudy
se svými rodiči a jejich přítelkyní Věrou chodíval, jeho
šťastné setkání s ní i částečný návrat zdánlivě zapomenuté
mateřské řeči patří k nejsugestivnějším pasážím knihy. Stejně
jako vyprávění o životě v Terezíně, které Austerlitz ve snaze
představit si poslední léta života své matky vlastně přebírá
z dokumentů a vzpomínek těch, jež tam byli internování.
Ani anamnéza vedoucí k pramenům vlastní deprese však Sebaldovu
hrdinovi nepomůže: „…rozum se nedokázal prosadit proti
odedávna potlačovanému a nyní vší silou ze mě vytrysknuvšímu
pocitu vyhnání a vyhlazení. Ten strašlivý pocit bázně mě
přepadával uprostřed nejběžnějších činností, když jsem si
zavazoval tkaničky u bot, myl nádobí nebo čekal, až se mi
uvaří voda na čaj.“
Zdá se, že vyjádřit a tematizovat právě tento pocit – který
ostatně v té či oné míře provází existenci všech lidských
bytostí kdysi vyhnaných z ráje – bylo pro autora přinejmenším
stejně silným motivem k napsání románu jako snaha vyrovnat se
s faktem, že je příslušníkem národa, který zplodil nacismus.
Ono „zplození“ charakterizuje v románu Věra, když
Austerelitzovi vypráví, že jeho otec si o německém národu
nemyslel, že „je do svého neštěstí vháněn; podle něj se do
této zvrácené podoby naopak sám od základů přetvořil, veden
tužbami každého jednotlivce a cítěním převažujícím v rodinách,
přičemž nacistické veličiny […] stvořil jako symbolické
exponenty vlastních niterných tužeb.“
Nejen z obou citovaných pasáží, ale z tkáně celého románu
prosvítá autorova touha po niterné sebeočistě. Cesta k ní je
zároveň hledáním pravdy – v rovině personální i historické.
Sebaldovo psaní je aktem překračujícím hranice literatury
směrem k tomu, co Jan Patočka s odkazem na antické filozofy
nazýval péčí o duši.
Bronislav Pražan |
