|
|
 Jan
Halas, publicista
Staronový úkol literatury
Máme s tím už více než dvousetleté zkušenosti a mělo by to
tedy bez problémů fungovat. Vždycky, když je ohrožena svoboda
novinářů nastupují spisovatelé a jejich čtenáři, kteří umějí
číst mezi řádky. Zdá se, že je nutné opět se do tohoto stavu
vpravit. Naši volení zástupci odsouhlasili, napříč politickým
spektrem nový zákon, který politikům otevírá obrovskou šanci
přikrádat si k platům nemalé částky a spojovat se za tím
účelem s vlídným prostředím organizovaného zločinu. Když pak
něco pronikne zpod policejního koberce na světlo boží, nebude
se o tom smět nic do novin napsat a nešťastnému žurnalistovi
hrozí, že by se mohl až na pět let dostat tam, kam by patřili
ti zpod koberce vymetení. Jako jeden muž se všichni ze zámku i
podzámčí farizejsky dušují, že tímto zákonem chrání jednotlivé
poctivé občany před napadáním a nactiutrhačstvím.
Noviny tedy mají odzvoněno a mohou se konečně věnovat potížím
s počasím, pedofilií katolických duchovních a milostným
trablům slavných sportovců, zpěváků a jiných celebrit.
Vzhledem k tomu, že naši politici jsou ve své většině
jednodušší lidé, kteří při svém upoceném dobývání chleba
vezdejšího nemají čas na takové věci jako je četba literatury,
vyvstávají zde dlouhým časem prověřené možnosti. Je tu
samozřejmě jeden problém – literatura není tak operativní jako
žurnalistika, její hodnota je však trvalá. Proto také dobře
rozumíme starým i nejstarším literárním dílům. Správně číst
jsme se naučili už za císaře pána, zdokonalili se za nacistů a
ve čtyřicetiletí budování světlých zítřků jsme se v tomto
směru dopracovali už k absolutní dokonalosti.
Jisté je, že prostřednictvím literatury žádné politické
padouchy do kriminálu nedostaneme, ale o to venkoncem ani
nejde. Očistná síla slova tkví v tom, že můžeme, ať už
jakýmkoli způsobem, psát a číst pravdu. A nejenom číst, ale
také poslouchat. Tady stojí velký úkol před literárně
dramatickou rozhlasovou redakcí. Jsem pamětník, proto vím,
jaká byla v normalizačních dobách hodnota zpravodajsko
publicistické části rozhlasového vysílání a jaká toho
literárně dramatického. Jistě, že i na tomto poli se
vyskytovaly mnohé úlitby a pokleslosti, ale v nemalé míře se
do éteru dostávaly i v té době nevídané hodnoty. Posluchači
tomu rozuměli a spolu s redaktory se tím bránili absolutnímu
zoufalství oněch časů.
Nejsem katastrofista, ten neblahý zákon jistě časem vyšumí,
protože je paranoidní, protiústavní a opírá se o pouhou
potřebu klidu pro nepoctivé politiky.
Je to průhledná sebeobrana pracovitých hrabošů, zneužívajících
svých funkcí k vlastnímu sebeobohacování. Je to prostě takové
malé české karate nerespektující mezinárodní pravidla. Ten
zákon je naprosto nekulturní. Stejný parlament, který jej
přijal, odhlasoval také zákon o Českém rozhlase. V něm je mj.
řečeno, že rozhlas má být tvůrcem a šiřitelem kultury. Tak
jaképak copak? |
