|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
O našich předcích
V televizi dávali cyklus přírodopisných dokumentů z dějin
nikoliv lidstva, ale naší planety. Člověk se dozvěděl, že v
některých obdobích byla ledovou koulí a jindy zase skoro až
k pólům pukala vedrem. Život se tu však zrodil už v době, kdy
byla ledovou koulí. Tehdy v jezírcích, která se vytvářela
kolem sopek či horkých pramenů, se prý prvně začaly mrskat
nějaké jednobuněčné potvůrky; kdo tomu nevěří, ať se tam běží
přesvědčit. Přeskočme nějakou miliardu let: najednou se v
dávném oceánu proháněla jakási rozměrnější stvoření, a
televize nám je dokonce ukázala (samozřejmě zplozené
virtuálně), abychom mohli zaznamenat jakousi páteř anebo aspoň
prapáteř, která se táhla jejich tělem. Tahle stvoření mají svá
odborná pojmenování, která dostala s mírným zpožděním (čtvrt
miliardy let), a to navzdory tomu, že je nikdo nikdy neviděl.
Ale mně se na tom nejvíc líbilo, že autoři tyhle podivné tvory
ve vodách dávných oceánů nazývají našimi předky. A ještě
s větším zalíbením mluví o našich předcích, když se o nějakých
sto padesát milionů let později začali objevovat první savci
(taky nám je ve virtuální podobě na obrazovce představili).
Ve filmu rovněž vysvětlili, jak došlo k tomu, že vyhynuli
dinosauři a s nimi na devadesát procent živočišných druhů,
zatímco savci to dotáhli až k člověku, který je schopen
vyhubit živočišných druhů ještě víc (tohle poznamenávám já,
nikoliv autoři filmu). Pro skutečnost, že právě savci přežili,
mají vědci a s nimi i tvůrci filmu jediné vysvětlení: savci se
dovedli lépe přizpůsobit zlým podmínkám, jež v té době na Zemi
panovaly. Jejich plíce například dokázaly lépe zužitkovat
kyslík, kterého v oné době byl nedostatek.
Když se člověk trochu víc zamyslí nad tímhle výkladem, který
všechno, co se stalo, vysvětlí podle Darwinových teorií,
najednou mu připadne, že tenhle hrubě bezbožný výklad se
podivně podobá teoriím o chytrém plánu, podle něhož vše kolem
nás uspořádala nějaká vyšší moudrá síla tak, aby se nakonec
mohl objevit Homo sapiens, který všechno, co se stalo,
případně stane, dokáže moudře vysvětlit.
Domyšleno, my jako jedinci žijeme tedy jen proto, že jakýsi
prapředek všech savců – podobný trochu myši, trochu veverce –
zdárně vyvedl své mladé, a tím přispěl k tomu, že dalšími a
dalšími skoky, mutacemi a změnami ve stavbě těla i mozku se tu
najednou objevil prapředek nás i opic, a nakonec tedy „člověk
moudrý“ (aspoň podle zoologického názvu). Někteří vědci
dokonce dospěli k tomu, že všichni máme jednu jedinou – někde
ve tmách dvou set tisíc, ale možná i milionu let v Africe
ztracenou – matku a nepochybně i otce. (Nejhůř se s tímhle
názorem smiřují rasisté, kteří si odmítají připustit společné
a jejich představám naprosto nevyhovující předky.) Tak se tedy
statisíciletími táhnou naše rodokmeny; v deseti tisících
pokolení museli předci každého z nás přežít, abychom se mohli
my jako jedinci narodit. Už tahle skutečnost se jaksi vzpírá
představivosti, tím spíše představa našeho předka, který se
proplétal mezi nohama brontosaurů. To už myšlenka o Bohu,
který člověka prostě stvořil, se zdá přijatelnější, i když
stejně nepředstavitelná.
Všechny moderní teorie o našem vzniku nahrazují nekonečného,
všemocného a nepředstavitelného Boha, skutečností nekonečného,
všemocného Času, nazveme ho třeba kosmickým Časem, a ten je
rovněž nepředstavitelný. Žijeme totiž všichni v lidském čase,
naše psané dějiny se počítají na několik tisíc let, naše
bezprostřední zkušenost se měří jedním lidským životem.
Obdivujeme neuvěřitelnou zručnost tvůrce věstonické Venuše,
zhotovené před méně než třiceti tisíci lety. Co to je za
směšnou řádku let srovnáváno s třemi sty tisíci lety? S třemi
miliony? A třemi sty miliony roků?
Čas naskočil na boží trůn. Mohl změnit cokoliv. Na rozdíl od
Boha, který používal ve své tvůrčí imaginaci velkolepá
stvořitelská gesta, čas ve své nekonečnosti tvořil po malých
krůčcích. Některé anebo spíš skoro všechny vedly do ztracena,
jiné k nějaké nepatrné změně.
Nemám nic proti teorii evoluce ani proti tomu, že mými dávnými
předky byly i jakési bakterie prohánějící se v teplých loužích
na ledem pokryté planetě. Jen si uvědomuju, že tohle
vysvětlení je stejně nepředstavitelné jako všemocný Stvořitel,
který, když dovršil své dílo, zmizel kdesi ve vesmíru.
Člověk se svou zkušeností se nikdy nevyhrabe z
rozměru lidského času. Kdyby to dokázal, kdyby všechno měřil
kosmickým rozměrem, zešílel by anebo by propadl pocitu
naprosté marnosti. Přesto mě napadá, že jsme v lidském čase
zbytečně zahrabáni až po konečky vlasů. Občas, když sleduju
vášnivost současných sporů, titěrných dokonce i z hlediska
lidského času, připadá mi, že povznést se aspoň na mžiknutí
oka do rozměru kosmického času by mohlo být užitečné. Vrátilo
by to některým problémům jejich skutečnou nicotnost. |
