|
|
 O
životě a opisování
Recept na důstojnou budoucnost televizních dramat nemusí být
nijak složitý. Postačí, když autoři, režiséři, dramaturgové a
ostatní přestanou chápat svá televizní angažmá jako druhořadou
příležitost k obživě. A místo filmů, na které není dost času a
peněz a opakování stokrát viděného, vzkřísí pozapomenutou vizi
svébytné dramatické tvorby, v níž forma konvenuje obsahu a
naopak. A obojí slouží umělecké výpovědi. Důkaz praktické
životaschopnosti takové alternativy, ale i marnosti
prostoduchého lpění na zaběhaných klišé, přinesl v minulých
týdnech v tradičním čase nedělních premiér první program České
televize.
Kýženou alternativou byl televizní film Šejdrem. Markem
Epsteinem sepsanou a Zdeňkem Tycem zrežírovanou nahořklou
tragikomedii o jednom nepříliš vydařeném návratu a nakřivo
postavené májce je možné hodně chválit a trochu kritizovat.
Marek Epstein umí fabulovat a nenápadně tvořit dramatické
situace, dialogy i postavy „z podstaty látky“. Ale možná si
sám tak docela nevěří, a proto umanutě zatěžuje snad každý
svůj scénář zbytečnými názornými retrospektivami. Zdeněk Tyc
dokáže s porozuměním a osobitou poetikou stylizovat všednost a
přesně si vybírat spolupracovníky mezi skutečnými tvůrčími
osobnostmi. Nejen herce, které dokáže vysvobodit ze zažitého
typu, případně po čase připomenout (tentokrát Marie Doležalová
či Miroslava Pleštilová), ale například i hudebníky jako je
Michal Němec a jeho Jablkoň. Ivan Trojan je – navzdory až
neskutečné obsazovací frekvenci – ještě pořád hvězdou díky
výsledkům své práce, a ne prázdnému mediálnímu věhlasu. To vše
potvrdilo i televizní Šejdrem.
V kontextu ostatní produkce je Šejdrem pozoruhodné i jako dílo
ze současnosti. Reflexe současnosti sice patří ke standardním
tématům televizních filmů, stejně standardní ovšem bývá i únik
ze současnosti do pseudosvěta, jehož předobrazem není život,
ale sama virtuální realita obrazovky. Epsteinův a Tycův
obrázek dnešní vesnice se tomuto pokleslému standardu vymyká
svou životní věrohodností. Místo efektně předramatizovaného
střetu typizovaných hrdinů skládá mozaiku z obyčejných
konfliktů obyčejných lidí. Trochu trapných, trochu směšných,
trochu smutných, trochu hloupých, trochu vážných – jako život.
Epsteinovo a Tycovo Šejdrem bylo oživením. Považovat je však
za zásadní zvrat vývoje televizní dramatiky, by bylo naivní.
Mechanické opisování z obrazovky žije dál. A nejen v pokusech
o dramatickou podobu dneška. Vzorovým návratem k zažité praxi
nekonečného varírování „osvědčených receptů“ se začátkem
května stal dvoudílný Velkofilm Pavla Jandourka. Podobně
komplexní výprodej klišé a karikatur, dobře známých z různých
četnických a jiných retro-kýčků bez hlavy, paty a smyslu, aby
člověk pohledal...
Jan Svačina, publicista |
