|
|
 Afropop
s bluesovým zázemím
Možná jste si toho už také všimli – čím méně se dnes hudba
prodává, tím delší stopáže alba mají. A nejde jen o výběrové
či rekapitulační tituly. Vydavatelé jako by chtěli odměnit ty
poslední zoufalce, kteří si muziku pořizují oficiální cestou,
a umožňují kapelám a interpretům naplnit svá nová cédéčka
doslova po okraj – bez rozmyslu, bez špetky soudnosti. Zvolna
skomírající trh s hudebními nosiči se tak hemží bezmála
osmdesátiminutovými alby, kde na nápad nenarazíte ani kdybyste
projevili až nebeskou trpělivost a vyposlechli si je celá.
Naštěstí existují i disky, u nichž máte opačný problém: na to,
jak jiskřivou muziku nabízejí, mají až krutě střídmou stopáž.
Jako minialbum Call My Name, které natočili africký písničkář
Daby Touré a americký bluesman Skip McDonald.
Šestadvacetiminutové CD vyšlo zjara na labelu Petera Gabriela
Real World Records a v Česku ho distribuuje firma Indies
Scope.
Třicátník Daby Touré, kterému loni aplaudovalo publikum
festivalu Colours of Ostrava, se narodil v pouštním městečku
na hranicích Senegalu a Mauretánie. Jeho otec v osmdesátých
letech z politických důvodů odešel do Francie a Daby ho v
osmnácti následoval. V Paříži se stal členem senegalské
skupiny Touré Kunda, složené vesměs z Dabyho strýčků, ale brzy
začal vystupovat sólově nebo ve dvojici s bratrancem Omarem. V
nahrávacím studiu vydavatelství Real World, jehož katalog
nabízí už dvě Dabyho samostatná alba Diam a Stereo Spirit, se
před časem seznámil s „archeologem prazákladů amerického
blues“, v Londýně žijícím rodákem z Ohia Skipem McDonaldem.
Zanedlouho šedesátiletý kytarista a zpěvák proslul především
díky i v Česku párkrát koncertující kapele Little Axe, v níž
už od devadesátých let míchá bluesovou tradici s reggae a
moderní elektronikou. Jeho setkávání s Tourém se nejprve
odehrávala v rovině nezávazných jamsessions, aby posléze
vyústila k pořízení šesti písní konfrontujícím africké rytmy s
bluesovou kytarou.
Překvapivá fúze odlišných kultur umocněná ještě střídáním
angličtiny a rozličných afrických nářečí dokládá, že
globalizace nemusí vést jen ke špatným koncům. Tedy, alespoň
ta hudební.
Milan Šefl |
