|
|
Barokní drama, jež nám mluví do duše
Čeští diváci mají v posledních letech štěstí, že mu
nejmagičtějšího z barokních dramatiků – Pedra Calderóna de la
Barca – přibližují režiséři mající pochopení nejen pro
sofistikovanou poetiku tohoto španělského autora, ale také pro
duchovní obsah jeho děl: Jan Nebeský, František Derfler, Hana
Burešová… Poslední zmíněná sáhla po jeho dramatu dokonce již
potřetí. Zatímco ale v Zázračném mágu (Národní divadlo, 1995)
a ve Znamení kříže (Městské divadlo Brno, 2005) je duchovní,
tj. křesťanská intence i výslovně tematizována, ve hře Lékař
své cti, kterou Divadlo v Dlouhé uvedlo v dubnu v české
premiéře, je spíše jen kritériem, jímž by měl divák poměřovat
(zlo)činy hrdinů. Většině českých diváků je výchozí báze
takového poměřování lhostejná, příběh a jeho podání jsou ale
natolik strhující, že ke katarzi mohou dospět i bez ní.
Hrdina hry Don Gutierre připomíná Othella. Má krásnou ženu
Mencíi, která sice kdysi pocítila náklonnost k princi
Enriquovi, když se ale princ po náhodném zranění ocitá v domě
Gutierrových, odmítá jeho plamenná vyznání. Věrnost svému muži
zachová i později, když se Enrique snaží využít jeho
nepřítomnosti a svést ji. Hra svádějícího a sváděné je pastvou
pro divákovy oči a uši. Miloslav König v roli prince hojně
využívá stylizovných pohybů a gest, v nichž se mísí gracie
s narcistní marnivostí. Z výrazových prostředků Heleny
Dvořákové čiší Mencíina čistota i její boj s někdejším citem.
Herci ve všech rolích bravurně zvládají Calderónovy verše a
také ve svém fyzickém projevu nacházejí pod režisérčiným
vedením přesnou míru mezi stylizací a smyslem pro střízlivost
a uměřenost. Expresivita se do inscenace dostává především
scénografií Martina Černého, kostýmy Hany Fischerové a hudbou
Vladimíra Franze.
 Vraťme
se však k hlavnímu hrdinovi. Don Gutierre nemá Jaga po boku,
ale v duši. Tím Jagem je „čest“. Kategorie, jež – jako ostatně
všechny rozumové konstrukty – může racionalizovat i ryze
iracionální pohnutky. Ve fascinující interpretaci Miroslava
Táborského se však „čest“ nestává pákou, jejímž
prostřednictvím by Gutierrovu duši ovládla žárlivost. Nikoli –
jeho Gutierre podvědomě ví, že ho Mencia s princem nepodvedla,
protože ale mnohé indicie svědčí o opaku, chladnokrevně ji
prostřednictvím felčara zprovodí ze světa, aby „vyléčil“ svou
čest oněmi indiciemi poskvrněnou. Gutierra neovládá vášeň, ale
ideový konstrukt: právě ten potlačil jeho cit i svědomí. Díky
této interpretaci vyznívá staré drama neobyčejně aktuálně –
své svědomí umrtvujeme různými idoly i dnes.
Bronislav Pražan
Foto Martin Špelda |
