|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Jak jsem si zlozvykl
Zatímco mi televizní hlasatel říká, že ekonomika se ještě
neodrazila ode dna, vidím souběžně na dolním okraji obrazovky
(přibližně ve výši hlasatelova pupíku) psanou zprávu, která se
taktéž týká DNA, jenže v souvislosti s usvědčením zadrženého
zločince.
Obě informace jsou mi předloženy paralelně ve stejné chvíli,
zjevně v bezmezné důvěře, že budu schopný se plně soustředit
na každou z nich. Těkám očima nahoru dolů. Snažím se, aby mi
nic neuteklo, a přitom si utíkám sám. Nevím, čí jsem: zda jsem
hlasatelův, nebo patřím textu ve spodní liště.
Připouštím, že můj pocit schizmatu může být ovlivněn vyšším
věkem a menší schopností dvojí koncentrace. Mladší diváci
zřejmě lépe stihnou vnímat oba informační toky, někdy až
veletoky. To však nic nemění na objektivním poznatku
psychologa Ernsta Pöppela z mnichovské univerzity. Doložil, že
člověk není schopen plnohodnotného přijímání informací ze dvou
souběžných pramenů na rozdíl od počítače, který to umí hravě,
je-li vybaven takzvaným multitastingem.
U člověka je tomu podle zmíněného vědce jinak. Tvrdí, že
zdánlivě paralelní vnímání a zpracování informací probíhá ve
skutečnosti v třísekundových „oknech“. Teprve během tří vteřin
je mozek schopen plnohodnotně zpracovat potřebná data. Další
informace pak vyhodnocujeme až v návazném pomyslném „okně“.
Z poznatků dr. Pöppela jsem vyrozuměl, že popírá možnost
kvalitního vstřebání dvou souběžných zpráv. Lze je zchroupnout
jen za cenu jisté povrchnosti, bez hlubšího vrypu do naší
paměti. I tak má však dvojí zpravodajský přísun svůj divácký
dopad a fastfoodový úspěch. Jinak by nebyl provozován předními
světovými televizními společnostmi, které dobře vědí, jak na
své koukače.
Základní princip byl odvozen od překladových titulků ve
filmech, tedy z textu čteného na spodním okraji promítacího
plátna. Jestliže u překladových filmových titulků je jejich
obsah bezprostředně spojen s promítaným dějem, v případě
samostatného sledu textových zpravodajských informací jde o
něco podstatně jiného. Nemají žádnou příčinnou souvislost
s právě prezentovaným hlasatelovým sdělením. Jedna zpráva je o
voze, druhá o koze.
Nechci malovat čerta na obrazovku, ale co když možnost takové
tuplované dávky přivede k obdobné myšlence i vysílatele jiných
televizních pořadů? Ano, proč u zeměpisného pořadu o afrických
zebrách nepřidat do spodní lišty i pár zajímavostí o zebrách
na chodeckých přechodech?
A to prosím zmiňuji variantu, kdy by šlo aspoň o jakous takous
souvislost. Ve stávajících televizních zpravodajských relacích
o žádných souvislostech mluvit nelze. Sdělení z úst
hlasatelových a z připojené textové podezdívky se míjejí.
Připomínají surrealistické setkání deštníku se šicím strojem
na operačním stole.
Zpočátku jsem se snažil revoltovat tím, že se budu dívat pouze
na hlasatelovu tvář. Vnímat jen a jen jeho pronášená slova,
aniž bych zabrouzdal zrakem na spodní okraj obrazovky
s paralelní dodávkou písmen. Postupně jsem to však vzdal.
Jednak proto, že perifernímu vidění se nelze vyhnout, a jednak
proto, že jsem byl zvědavý, co tam dole v té liště je psáno.
Co kdyby mi proboha něco uniklo! Naučil jsem se tedy koulet
očima jako Hurvínek.
Postupně jsem se proti své vůli proměnil v člověka lištového.
Snažím se zapomenout na své původní výhrady. Říkám si omluvně,
že přece i v životě se stává, že na člověka někdy mluví ve
stejné chvíli dva jedinci. Za takové situace nezbývá než se
snažit o luštění paralelního pátého před paralelní deváté. Ale
co když stejným způsobem bude časem předváděna na koncertech
souběžně i Beethovenova Pátá přes Devátou?
Začínám si dokonce licoměrně namlouvat, že zdvojené vysílání
informací nás může procvičovat ve střehu, bystřit naši mysl
palbou zpráv z dvouhlavňovky. Dívám-li se na jiný televizní
kanál, na kterém není ve zpravodajské relaci přidaný souběžný
spodní textový záhonek, přistihuji se náhle, že si připadám
jaksi ošizený. Namlouvám si, že v textové přidané hodnotě jsem
se dověděl něco, co by mi jinak uniklo. Že jsem zasvěcenější.
Že namísto jednoho prstu na tepu doby mám k němu přiloženy
najednou prsty dva. Zkrátka: oproti svému původnímu
vzbouřenectví proti tomuto psychickému (ne)způsobu jsem si na
těkavé vnímání postupně zlozvyknul. Dokonce i na to, že stejná
psaná zpráva se objevuje v krátkých intervalech znovu a znovu:
v intencích rčení, že opakování je matka učení.
Tu a tam jsem podrobován zvlášť náročné zkoušce
galimatyášového vnímání. Někdy totiž na obrazovce souběžně
naskočí ještě další lišta – v horní časti obrazovky!
V ten okamžik je hlasatel zarámován textem zespoda i seshora.
Když jsem včera večer opakovaně viděl takhle zalištovaného
moderátora Martina Veselovského na ČT24, měl jsem plné oči
práce. Snažím se však přivyknout i této náročnější variantě, a
to u uvědomí, že mě možná čekají ještě další zátěžové zkoušky.
Jaké?
Kratší okraje obrazovky jsou pořád ještě neobsazeny
|
