|
|
Hořká výpověď o těžkých okamžicích života
O filmu Bába režisérky Zuzany Špidlové se hodně mluvilo letos
na jaře, kdy přesvědčivě zvítězil v studentské sekci filmového
festivalu v Cannes. Mimochodem byl to po dlouhé době první
český hraný film na tomto festivalu. Bakalářský snímek mladé
autorky vyhrál i loňský Famufest a promítal se i na letošním
karlovarském filmovém festivalu a FreshFilmFestu.
 Do
kin se dostane letos na podzim společně s některým z dalších
úspěšných studentských filmů; rozsah dvacet minut by na
samostatný program nevystačil. Spolehlivě však stačí na to,
aby naznačil talent autorky, její smysl pro volbu silného
sociálního témau a schopnost přesvědčivě je zpracovat bez
romantických iluzí a laciného soucitu, ale zato
s psychologickou hloubkou.
Bába má aktuální námět. Lidský věk se prodlužuje, což s sebou
přináší neřešený, často neřešitelný problém: co se starými
lidmi, kteří už nejsou schopni se o sebe sami postarat. A také
– abychom se drželi řeči filmu („Proč všichni řešíte jenom
ji?!“ říká hořce mladičká hrdinka) – co si mají se životem
počít ti, kteří se musí starat o své nemohoucí blízké. Autorka
zvládla stavbu svého (mini)dramatu výtečně, se spádem a
gradací. Šťastně obsadila hlavní roli (nadaná Marika Šoposká),
dobře zvolila i hrdinčina spoluhráče: vytvořila v něm
sparingpartnera, o nějž se odrážejí její úvahy i okamžiky
zoufalství z neúnosnosti situací, kdy každou chvíli může
zaznít babiččino táhlé „Verunkooo!“
Dialogy i vnitřní monology protagonistky jsou jak vystřiženy
ze života. Bezútěšnost večerů se starou paní se mísí se
soucitem, chvilkové návaly odporu („bába hnusná, pochcaná,
smradlavá!“) s vědomím povinnosti i s okamžiky soucítění.
Hrdinčino odhodlání k činu se přirozeně rodí z bezútěšné
situace a onen jakýsi happyend – nebo spíš pokračování
trápení? – v závěru lze vnímat jako velmi, velmi otevřený
konec.
Špidlová nikomu nic neulehčuje, ani svým hrdinům. Chlapec,
který Verunce dělá společníka, se spolu s ní i proti ní trápí;
babička-věchýtek je sice objektivně politováníhodná, diváka
však zároveň napadá: Jak k tomu křehká dívka přijde, aby jen
proto, že jako studentka má víc času, musela převzít
povinnosti, jež jsou i na dospělého člověka příliš?
Agáta Pilátová, publicistka |
