|
|
 Klasici
ve svižném střihu
Razantní úpravy a duchaplné aktualizace klasických dramat jsou
v dnešní inscenační praxi spíš pravidlem než výjimkou. Málokdy
na to ovšem inscenátoři upozorní již v titulu tak jako v
Divadle Na zábradlí, jehož novou inscenací jsou Tartuffe Games
od „pana Moliera a kolektivu“ (praví program). V čele onoho
kolektivu stojí šestadvacetiletý režisér Jan Frič, který spolu
s dramaturgyní Lucií Ferencovou upravil text francouzského
klasika (v překladech V. Mikeše a E. F. Züngela) tak, že
postavy spolu hovoří snad ve všech stylových polohách češtiny
včetně brněnského „hantecu“, skvěle zvládaného Gabrielou
Pyšnou v roli komorné Dariny. S výjimkou objektu Tartufovy
erotické touhy – Orgonovy ženy Elmíry (Natálie Drabiščáková) –
jsou postavy silně karikovány: od mentorující Orgonovy matky
(Zdena Hadrbolcová), která ke svým moralistickým tirádám
vyjíždí z propadla, až k Orgonovým ratolestem Marianě (Dana
Marková) a Damisovi, jehož telecí mentalitu charakterizuje
Jaromír Nosek notně omezenou slovní zásobou a intonacemi
primitiva. Orgonův švagr Kleantes (Miloslav Mejzlík) je hipík
blížící se důchodovému věku a Orgon sám (Jiří Ornest) je
skautík v krátkých kalhotách, který onen věk již naplnil.
Titulní hrdina je pak v podání Pavla Lišky jeho
bratrem-vůdcem: do ouška mu šumluje fráze o pravdě a lásce, a
přitom loudilsky šátrá po jeho ženě. Z Tartuffových spárů
vymaní Orgonovu rodinu dvě ramena spravedlnosti, jež zároveň
podnikají v realitách a – ač jedno pravé a druhé levé –
souladně připravují proměnu Orgonova paláce v prosperující
hotel.
Podobné silné aktualizace klasika se vystříhal Jiří Josek,
jenž v trojjediné funkci překladatele, upravovatele a režiséra
nastudoval v Divadle v Řeznické Antonia a Kleopatru.
Shakespearova historická hra se hraje v historizujících
kostýmech, místo pětatřiceti postav jich zde ale vystupuje jen
šest. Přesto se Joskovi podařilo postihnout významové jádro
dramatu – jak se erotická a politická pouta vášnivých hrdinů
mění v gordický uzel, jenž si přímo koleduje o meč chladného
Octavia Caesara. Oč méně je budoucí Augustus v podání Michala
Slaného výraznou osobností, o to silněji jím prostupuje vůle k
moci. K úspěchu velkodramatu na miniscéně přispívají i další
interpereti – vedle protagonistů Ilony Svobodové a Davida
Suchařípy nejvíc Pavel Nečas v roli pobočníka Enobarba, do níž
se Joskovi podařilo vtipně kumulovat mnohé další postavy ze
hry.
Přestože další Shakespearův titul Kupec benátský je pro svůj
nezastřený antisemitismus pro soudobé inscenátory oříškem,
režisér Martin Čičvák jej rozlouskl, aniž by do textu
přeloženého Martinem Hilským nějak výrazně zasahoval. Velmi mu
při tom pomohla scéna Hanse Hoffera, která na jevišti
Stavovského divadla vytváří jakési zvlněné dřevěné molo
proříznuté železničními kolejnicemi, mezi nimiž stojí v voda.
Víc než Benátky to asociuje pověstnou osvětimskou rampu.
Titulní hrdina, jemuž chce Shylock za nesplacený úpis
vyříznout z těla libru masa, je Igorem Barešem ztvárněn jako
manažer-singl družící se se smečkou arogantních, násilnických
a xenofobních mládenců. Právo v podání Porcie (Lucie Žáčková)
převlečené za advokáta je pak fraškou hodnou plzeňských
rychlokvašek. Ponížený a o vše okradený Shylock – Jiří
Štepnička v mnohotvárném výkonu evokuje povrch i hloubku jeho
charakteru – odchází v závěru hry mezi kolejnicemi do
nenávratna.
Bronislav Pražan
Foto Patrik Borecký |
